Bio

Historie nezná žádné náhody. Dne 24. listopadu 1822 poukázal Jean Paul ve své předmluvě k Phantasiestücken E. T. A. Hoffmanna na to, že svět se ještě nedočkal takového člověka, který by psal libreto a současně k němu skládal i hudbu. Romantická idea „Gesamtkunstwerku“ se v praxi prokázala být nanejvýš problematickou. V té chvíli se Hoffmannovi ani nemohlo zdát, že svět se onoho muže přece jenom dočkal. Richard Wilhelm Wagner se narodil 22. května 1813 v židovské čtvrti Lipska, jako deváté dítě v rodině právníka Karla Friedricha Wagnera a pekařovy dcery Johanny Rosiny Wagnerové. Šest měsíců po Richardově narození zemřel otec na tyfus a rodiny se ujal básník Ludvík Geyer, za kterého se Wagnerova matka v srpnu 1814 provdala. Spekulace o tom, zda byl Geyer ve skutečnosti otcem Richarda Wagnera se nepodařilo potvrdit, ani vyvrátit. Ještě v roce 1814 se rodina přestěhovala do Drážďan.

 

Šestnáctiletý Wagner slyšel tehdy významnou zpěvačku Wilhelmine Devrient Schröderovou zpívat ve Fideliovi a jeho rozhodnutí stát se hudebním skladatelem už nemohlo nic zvrátit. Zanedlouho zkomponoval první sonáty, smyčcová kvarteta a také nedokončenou operu Svatba. V roce 1832 se Richard seznámil s Henrichem Laubem – liberálem vydávajícím Časopis pro elegantní svět. Laubeho liberalismus měl na Wagnera významný vliv. Pod dojmem z Belliniho opery I Capuletti e i Montecchi, napsal pro Laubeho časopis článek Německá opera. Způsobem, který je typický pro jeho pozdější umělecké spisy, psal o Belliniho hudbě jako o nedůsledné vůči hudbě německých skladatelů. Poukazováním na italskou operní tradici kritizuje Němce, kteří doposud nedovedli vytvořit žádné národní drama plné plnokrevných postav. Jediný Němec, který to dokázal, byl prý Wolfgang Amadeus Mozart.

Mladý Richard Wagner

Coby hudební vedoucí divadla v Magdeburgu se seznámil s Minnou Planer, s níž se v roce 1836 oženil. Hned o rok později odešli do Královce, kde se stal Wagner šéfdirigentem. Finanční problémy provázeli „Meistra“ na každém kroku. Kvůli platební neschopnosti královeckého ředitele byl nucen z divadla odejít a upadl do dluhů. V červenci 1837 přijal post šéfdirigenta v Rize – tam byl pro své věřitele nedosažitelný. V provinčním městě se však Wagner nikdy necítil jako doma a navíc i zde se zanedlouho dostal do finanční tísně. Jelikož byl zadlužen nejen v Rize ale i v Královci a Magdeburgu a neměl ani cestovní pas, rozhodl se pro tajný útěk do Paříže přes Londýn. Přátelé provedli Wagnera i s manželkou tajně přes rusko-pruskou hranici a 9. července 1839 se nalodili na malou plachetnici Thetis, která po bouřlivé plavbě přece jen dosáhla břehu Velké Británie. Během plavby přes úžinu Skaggerak se loď dostala do bouře. Zuření živlů a pokřiky námořníků inspirovaly Wagnera k napsání opery Der fliegende Holländer (Bludný Holanďan).

Pařížský život

Dne 20. srpna 1839 odcestoval Wagner do Bologne-sur-mer, kde se seznámil s Giacomem Meyerbeerem. Do pařížské společnosti uvedl Wagnera básník Heinrich Heine. Paříž byla v té době centrem hudebního života. Tvořili tam Hector Berlioz, Giacomo Meyerbeer, Jacqeues Fromental Halévy, Daniel Francois Esprit Auber, ale i velcí Italové Gioacchino Rossini či Gaetano Donizetti. Kromě Meyerbeera poznal Richard Wager i Hectora Berlioze a mnohé německé umělce žijící v Paříži. Své přátele udivoval Wagner historkami o útěku z Rigy a velmi fundovanými znalostmi z dějin hudby.

Příjmy a krátkodobou pozornost si Wagner zabezpečil zhudebněním několika francouzských básní a Les deux grenadiers podle Heinricha Heineho. Nechal je vytisknout na vlastní náklady, avšak u kritiky se nesetkaly s větším ohlasem.

První úspěch

Román Edwarda Georga Bulwer-Lyttona Rienzi – poslední tribun si Wagner přečetl ještě v roce 1837. O rok později vytvořil text k opeře a hudbu komponoval postupně v Rize, v Boulogne-sur-mer a v Paříži. Wagner neuvedl Rienziho v Paříži, nýbrž v Drážďanech, kde se 20. října 1842 dočkal triumfálního úspěchu. O provedení této opery se svou intervencí zasloužil i Giacomo Meyerbeer, který v devětadvacetiletém Wagnerovi viděl talentovaného mladého muže.

Úspěch Rienziho vyprovokoval Wagnera k napsání opery Bludný Holanďan. Ani ne za čtyři měsíce byla tato opera dokončena. Dne 2. ledna 1843 měla premiéru v dvorním divadle v Drážďanech, ovšem zdaleka ne s takovým úspěchem, jako měl Rienzi. Nebylo lehké přivést tuto operu na jeviště. Lipsko a Mnichov ji odmítly jako nevhodnou pro německého diváka. Bludný Holanďan je napsán ve stylu Carla Marii von Webera, ovšem ve vzrušených pasážích Senty a Erika se už objevuje Sprechgesang (mluvený zpěv) využívající rytmus řeči. Jeho konečným výsledkem je deklamační zpěv provázený hudbou. Opera byla po čtyřech večerech stažena z repertoáru.

Tannhäuser

Bludný Holanďan na scéně saského královského divadla v Drážďanech přinesl Wagnerovi jmenování na post saského královského dvorního kapelníka. Se svými operami Wagner cestoval po celém Německu. Dne 7. ledna 1844 dirigoval berlínskou premiéru Bludného Holanďana, po které mu blahopřál i Felix Mendelssohn-Bartholdy. O rok později cestoval Wagner do Mariánských Lázní, kde se setkal s Wolframem von Eschenbachem – autorem Parsifala, který skladatele významnou měrou ovlivnil při psaní libreta stejnojmenného hudebního dramatu. Wagner zanedlouho dokončil prozaickou skicu Lohengrina a věnoval se přípravě Mistrů pěvců norimberských.

Publikum drážďanské dvorní opery reagovalo na původní premiéru opery Richarda Wagnera Tannhäuser und der Sängerkrieg auf Wartburg (Tannhäuser a zápas pěvců na hradě Wartburg) velmi odměřeně. Tannhäuserem se Wagner nepopíratelně dostal do oblasti hudebního dramatu, i když zde ještě najdeme mnoho ariozních, či dokonce písňových částí. Sprechgesangem Wagner nahradil klasický recitativ, s nímž se tady již vůbec nesetkáváme, charakter hudby koresponduje se spádem řeči.

Hned po premiéře začal Wagner pracovat na nových verzích druhého a třetího dějství. Jeden z největších tehdejších hudebních kritiků Eduard Hanslick označil v jedenácti analytických článcích o Tannhäuserovi Richarda Wagnera za největší talent své doby. Richard Wagner se však od jeho hodnocení distancoval a 1. ledna 1847 napsal Hanslickovi do Vídně: „To co nás rozděluje, je Váš obdiv pro Meyerbeera. Když dám dohromady to, co si představuji pod pojmy vnitřní rozervanost, vnější malost ducha, a přidám k tomu to, co se mi protiví ve světě operní tvorby, tak bych to dohromady shrnul pod pojem Meyerbeer.“

Drážďanské květnové barikády

V roce 1848 se v Evropě zažehly ohně nepokojů. Ve Vídni si rozbouřené davy vynutily pád Metternichova režimu a zrušení cenzury. Richard Wagner, který se stále intenzivněji a aktivněji zapojoval do povstání proti králi, poslal vzbouřencům do Vídně revoluční pozdrav v podobě básně Gruss aus Sachsen an die Wiener (Pozdrav Vídeňanům ze Saska). V tomto období se seznámil s Franzem Lisztem, jenž se usadil ve Výmaru, a oba skladatelé se stali nerozlučnými přáteli. Revoluční nálada v Drážďanech kulminovala. Richard Wagner uveřejnil při této příležitosti v Lidových listech Augusta Röckela článek Der Mensch und die bestehende Gesellschaft (Člověk a současná společnost), ve kterém označil boj proti současnému společenskému zřízení za nejsvětější a nejušlechtilejší. V podobném duchu píše pro Lidové listy i další článek – Die Revolution (Revoluce). Rovněž náčrt jeho dramatu Jesus von Nazareth (Ježíš Nazarethský) je ostře zaměřen proti tehdejšímu společenskému zřízení a Ježíše zobrazuje jako sociálního revolucionáře. Wagner se seznámil s revolucionáři a ranými socialisty a vyzval lid do boje proti císaři a pruským vojskům. Noc z 5. na 6. května strávil Richard Wagner na věži kostela sv. Kříže, kde pozoroval pohyb bojových jednotek. Když vzplanula budova opery, upadl v podezření ze žhářství. Podezření se ještě znásobilo poté, co odešel s manželkou a sestrou do Kamenice. Dne 9. května bylo povstání potlačeno, August Röckel byl zatčen a Wagner se vydal spolu s pronásledovanými přáteli do Freiburgu. Jen náhodou se mu podařilo vyhnout zatčení, když se rozhodl přenocovat v jiném hotelu než jeho přátelé. Později podstoupil cestu do Výmaru, kde se setkal s Franzem Lisztem. Ten mu poradil vydávat se za profesora a pořídil mu falešný pas, s nímž se dostal do švýcarského Curychu.

Exil v Curychu

Curych se mu stal nadlouho domovem. Během exilu dozrály ve Wagnerovi estetické myšlenky, které ztvárnil ve spisech Das Kunstwerk der Zukunft (Umělecké dílo budoucnosti, 1849) a především v Oper und Drama (Opera a drama, 1851). Zde rozvíjí myšlenku Gesamtkunstwerku, operu jako hudební žánr podrobuje ostré kritice. Prorokuje divadlo, které bude postaveno bez jakékoli vnější pompéznosti (tuto myšlenku naplnil vystavěním bayreuthského festivalového divadla). Zmiňuje se i o práci s příznačnými motivy. Každá postava, předmět, citový poryv, rozumový akt, či přírodní úkaz má v dramatu své hudební vyjádření – svůj příznačný motiv. Motivy se přeskupují, variují, jejich výstupy, kombinace a variace jsou výsledkem jisté logické konstrukce. Naplnění idey absolutní hudby vidí Wagner v nekonečně plynoucí melodii sestavené z příznačných motivů.

V roce 1850 skladatel uveřejnil pod pseudonymem K. Freigedank pamflet Über das Judentum in der Musik (O židovství v hudbě), namířený proti Giacomu Meyerbeerovi a jeho tvorbě. Kritizoval  židovské umělce, kteří prý pokazili divákův vkus. Wagner odvrhnul i Heinricha Heineho, kterého považoval za „židovské svědomí“. Tímto pamfletem si Wagner znepřátelil mnoho svých obdivovatelů, avšak na druhé straně se našli i tací, kteří jej skrze pamflet zbožštili.

V době svého exilu se Wagner vedle práce na teoretických spisech věnoval i komponování a okruh jeho přátel se neustále rozrůstal. Dne 28. srpna 1850 dirigoval Franz Liszt ve Výmaru původní premiéru opery Lohengrin – avšak bez Richarda Wagnera. V mystické postavě Lohengrina viděl Richard Wagner sebe jako nepochopeného zneuznaného umělce. Hudebně představuje toto dílo vrchol romantické opery a zároveň přechod k hudebnímu dramatu. Wagner zdokonalil a precizoval práci s příznačnými motivy, zlý pár Telramund a Ortrunde je charakterizován Sprechgesangem.

V Richardu Wagnerovi dozrávaly stále intenzivněji představy o revolučním díle budoucnosti, jasně a zřetelně viděl jeho naplnění a formu v cyklu hudebních dramat Prsten Nibelungův. Na nápad napsat čtyři na sebe navazující dramata přišel Wagner během studia antických tragédií Sofokla a Aristofana. Atributy antického dramatu fascinovaly Wagnera natolik, že se rozhodl pro napsání rozsáhlého díla právě podle vzoru antické tragédie. V době skicování příběhu Siegfrieds Tod (Siegfriedova smrt) si Wagner uvědomil, že pro lepší pochopení a srozumitelnost by bylo vhodné zkomponovat jakousi předmluvu k tomuto dílu, jakousi „předoperu“. Studium pramenů jej dohnalo k rozhodnutí napsat několik oper na motivy starogermánské mytologie – hru o bozích s politickými názory a ostrou společenskou kritikou. Libreto tetralogie Prsten Nibelungův čerpá především ze starogermánského eposu Das Nibelungenlied (Píseň o Nibelunzích). V polovině srpna 1851 ukončil práci na spisu Eine Mitteilung an meine Freunde (Sdělení mým přátelům), ve kterém se prohlašuje uměleckým revolucionářem. Jeho umění prý budou chápat jen ti, kteří jej milují i jako člověka. Ohlašované pozdvižení operní formy má být naplněno uvedením tetralogie Prsten Nibelungův.

Otto a Matylda Wesendonck

V té době poznal v Curychu mecenáše Otto Wesendoncka a jeho rodinu. Wagner dirigoval v Curychu koncerty a továrník Wesendonck platil gáže umělcům. Zanedlouho Wesendonck symbolicky pronajal Wagnerovi vilu na „Zeleném vršku“, v níž měl skladatel najít potřebný klid pro práci. Vztah s Matyldou – manželkou Otta Wesendoncka přerostl ve víc než dobré přátelství, což samozřejmě nebylo Minně lhostejné. Wagnera inspiroval k napsání prvního aktu opery Tristan und Isolde (Tristan a Isolda) a Wesendonck Lieder (Wesendonckovských písní) na slova Matyldiných básní. Kompozici Prstenu Nibelungova přerušil a věnoval se komponování Tristana, od něhož očekával zejména finanční přilepšení.

Dne 25. listopadu měl v pražském zemském divadle (dnes Stavovské divadlo) premiéru Tannhäuser a v červenci odjel Wagner na koncertní turné do Anglie. Ačkoli byl v Německu ještě stále policejně hledán, po jednom z londýnských koncertů jej přijala královna Viktorie. Spolu s úspěchy a uznáním se ovšem dostavila i zklamání. Během pařížské premiéry Tannhäusera se nálada proti Wagnerovi vyhrotila a představení skončilo skandálem. Publikum rušilo smíchem a výsměšnými pokřiky. Večer 25. 3. 1861 byli diváci tak hluční, že tenorista Niemann mrštil klobouk ve zlosti do hlediště. Představení bylo několikrát přerušeno. Wagnera popudila i skutečnost, že za dirigentským pultem stál Louis Dietsch – autor opery Prokletý mořem, napsané na námět skici Bludného Holanďana. Po tomto představení stáhnul Wagner Tannhäusera z repertoáru, i když tržby byly uspokojivé.

Králův skladatel

Dne 28. března 1861 udělil saský král Wagnerovi amnestii a zatykač na jeho osobu byl zrušen. I přes svou bohatou koncertní činnost byl skladatel enormně zadlužen. Prudké neshody s Minnou se vyostřily a Wagner se rozhodl přestěhovat do Vídně. Ve Vídni si dovolil povážlivý luxus, který jeho dluhy jenom prohloubil. V této situaci jej ve Stuttgartu zastihl vyslanec nového bavorského krále Ludvíka II. a pozval jej do Mnichova. Na audienci daroval fascinovaný král Wagnerovi 4000 zlatých, takže Wagner mohl splatit všechny své závazky. Většinu svého času pak trávil Wagner ve vile Pellet u Starberského jezera. Tady ho navštěvovala i Cosima Bülow – manželka Wagnerova dobrého přítele Hanse von Bülow a dcera Franze Liszta. Už dříve si tajně přísahali věrnost a jejich vztah nabíral na intenzitě. Cosima opustila svého manžela a zanedlouho porodila Wagnerovi první dítě.

Dne 10. června 1865 zažil Mnichov hvězdnou hodinu hudby. V královském divadle Wittelsbachů mělo premiéru hudební drama Tristan und Isolde. I když toto dílo, které vyjadřuje nenaplněnou lásku k Matyldě Wesendonckové, má všechny znaky hudebního dramatu, Wagner jej za hudební drama nepovažoval. Označil jej jako „Handlung“ – děj. Tristanovské libreto označil Thomas Mann za nejinspirativnější dílo o lásce. Skladatel vložil postavám do úst zdánlivě nesouvisející texty a slovní novotvary. Prokomponovaná hudba je složena z motivů lásky, touhy a smrti. Kompozice je vystavěna z třiceti příznačných motivů. Hudba je rozšířená o chromatiku, což posunulo tradiční dur-mollové vnímání. Otevřené souzvuky vyjadřující nenaplněnou lásku Tristana a Isoldy vystřídá tonalita až v závěru, kdy oba hrdinové umírají.

Subvence Ludvíka II. nabraly jak na výši tak na intenzitě, což neuniklo pozornosti bavorského vládního kabinetu a Wagner zanedlouho upadl v nemilost. Hanlivé stati, které se objevily v tisku poté, co král daroval Wagnerovi až 40 000 zlatých vyprovokovaly Wagnera k napsání článku, ve kterém radil králi sesadit vládní kabinet. Článkem podepsaným šifrou „fr“ překročil míru únosnosti a druhý den mu byl doručen příkaz k opuštění Mnichova. Po neúspěšných prosbách odešel 10. prosince 1856 do Tribschenu, do domu, jehož nájem platil tajně král. V Tribschenu dokončil operu Mistři pěvci norimberští a tetralogii Prsten Nibelungův.

Dne 21. června 1868 byla po dvaceti letech práce uvedena původní premiéra opery Die Meistersinger von Nürnberg (Mistři pěvci norimberští). Premiéru v mnichovském královském a národním divadle dirigoval Hans von Bülow. Po ukončení Tannhäusera pomýšlel Wagner na nějaké lehké a vtipné dílko. Prozaická skica se opírá o skladatelův vlastní nápad a vznikla ještě v roce 1845 v Mariánských Lázních. Divadlo zaplněné převážně sympatizanty a přáteli připravilo Wagnerovi triumfální aplaus a „Meister“ byl několikrát vyvolán na scénu.

Bayreuthské hudební slavnosti.

Podzim života se Richard Wagner rozhodl strávit v malém bavorském městečku – Bayreuthu. Zde chtěl postavit pro své hudební drama festivalové divadlo. Přípravy proběhly velmi rychle. Díky štědrosti bavorského krále proběhlo opět všechno hladce a při příležitosti Wagnerovych 59. narozenin, 22. května 1872 byl položen základní kámen. Ludvík II. se omluvil ale zdravice, kterou poslal byla zazděná do základního kamene. Nové divadlo se zanedlouho stalo dostaveníčkem smetánky, která se tady s radostí věnovala pěstování a navazování kontaktů. A tak je tomu až dodnes. 3. července začaly zkoušky prvních slavnostních her, které vyvrcholily 13., 14., 16., a 17. srpna 1876 prvním kompletním provedením tetralogie Prsten Nibelungův. Rheingold (Rýnské zlato), Walküre (Valkýra), Siegfried, Götterdämmerung (Soumrak bohů) – čtyři hudební dramata o vzniku a zániku světa, mytologická hra, kde bohové vystupují a jednají jako politici.

Richard Wagner diriguje divadelní orchestr v Bayreuthu

Text i hudba jsou v každé z částí dokonale propojeny, precizní je i práce s příznačnými motivy. V Rýnském zlatě nás předehra přivádí na dno Rýna, k temnému začátku světa. Z temných a hlubokých zvuků se melodie jakoby líhne. Když si myslíme, že jsme ji již rozeznali, rýnské dcery začnou zpívat dadaistické Weia Waga wogu du welle, walle zur Wiege! Zdánlivě nesmyslná slova mluví o původu života, o prostředí, z kterého život vznikl, o vodě. Nové naturalistické zvukové účinky jsou dosaženy použitím skutečné kovadliny v druhém dějství. Valkýra je dokonalou ukázkou práce s příznačnými motivy. I přes prokomponovanost rozeznáváme uzavřené formy jako například Siegfriedovu píseň lásky, nebo monolog o meči. Siegfried a Soumrak bohů jsou vyvrcholením tetralogie. Oslavu přírody – charakteristickou pro umění 19. století – zastupuje Siegfriedova oslava výšiny na které spočívá zakletá Brünnhilde. Orchestr imituje šum lesa. Soumrak bohů má nejblíž k povaze klasické opery. Grandiozní závěr tetralogie se sestává z  motivů prezentovaných v předcházejících částech a vrcholí v působivém motivu vykoupení. V Siegfriedově smutečním pochodu se jedinkrát v celé tetralogii objevuje sbor. Celkový účinek bayreuthských představení dotvářela složitá jevištní technika. První slavnosti se setkaly s velikým ohlasem a vytvořily tradici sahající až do dnešních dnů.

Skladatel století

Už delší dobu si Wagner pohrával s myšlenkou vytvořit posvátnou slavnostní hru s mystickými prvky. Již v Mariánských Lázních si Wagner přečetl pověst od Wolframa von Eschenbacha Parsifal. V libretu, které vznikalo střídavě v Bayreuthu a Itálii použil skladatel opět několik předloh, přičemž sjednotil křesťanský motiv poslední večeře, Velkého pátku a křesťanské ceremoniály s budhistickou karmickou teorií o stěhování duší. Premiéra se konala v rámci druhého ročníku bayreuthských slavností, 26. července 1882. Hudební stránka tohoto díla je vůči Prstenu zřetelně odlišná. Slavnostní pomalé téma svatého grálu, inspirované Magnificat v harmonizaci drážďanského kostela sv. Kříže kontrastuje spolu s hudbou křesťanských ceremoniálů s groteskní hudbou zlého čarodějníka Klingsora. Tato postava je co do povahy i stylu hudby příbuzná postavě Albericha z Prstenu. Parsifalovi přiradil Wagner hrdinnou durovou motiviku, která ve třetím dějství přechází do mollové tóniny a spolu s hrdinou jakoby umírala. Wagner dává do protikladu vznešenou hudbu rytířských mysterií s rozpustilou melodikou zelené louky Klingsorova hradu. Spojením těchto motivů vzniká překrásná hudba. Zatímco Verdi nechává ve Falstaffovi zaznít myšlenku „Všechno na tomto světě je jen žert“, Wagner končí svoje dílo mystikou prozářenou vznešenou hudbou.

V září 1882 odchází Richard Wagner i se svou rodinou do Benátek, doufajíce, že mu pobyt zmírní stále častěji se opakující křeče na prsou. 12. února 1883 vchází jeho sluha Georg do jídelny, aby přítomné společnosti oznámil: „Už je po všem.“ Cosima Wagner proseděla při mrtvém těle 25 hodin. Po pohřbu se stranila společnosti a žila jenom svými dětmi a památkou svého Richarda. Wagner byl pohřben v Bayreuthu, v zahradě svojí vily Wahnfried, dne 18. 2. 1883.

Milován a zatracován současně. Takový byl Richard Wagner. Veliký německý spisovatel Thomas Mann přirovává Wagnera k 19. století: „Trpící a velký jako 19. století, kterého je dokonalým výrazem. Sotva jsem schopen odlišit lásku k jeho dílu, tak velkolepě problematickému, mnohoznačnému a fascinujícímu fenoménu tvořivého světa, od lásky ke století, kterého velikou část vyplnil jeho život, ten nepokojně těkavě týraný, posedlý a zneuznaný život, končící v lesku světovosti.“

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.