Bio

Nizozemská provincie Hainaut, která se rozkládala na území dnešní jižní Belgie a severní Francie, se v hudebním světě proslavila jako rodný kraj mnoha významných renesančních skladatelů. Když se roku 1532 ve městě Mons narodil chlapec jménem Roland de Latre, jistě nikdo netušil, co všechno mu sudičky nad kolébkou daly do vínku. Hudebním nadáním  v žádném případě nešetřily. Až do dvanáctého roku života nemáme o Rolandovi žádné ověřené informace. Možná byl zpěváčkem v kostele sv. Mikuláše, možná ne. Dodnes se ovšem dochovala legenda, podle které měl tak krásný hlas, kvůli němuž jej jacísi obdivovatelé několikrát unesli.

Vzhůru do Itálie!

Nizozemští hudebníci (to v 15. a 16. století znamená především zpěváci) byli v tehdejší jižní a západní Evropě považováni za jedny z nejlepších vůbec. Významně se o to zasloužily katedrální školy, které zpěváky vychovávaly a vzdělávaly již od útlého věku. Tato cesta ke vzdělání byla v zásadě přístupná i hudebně nadaným synům chudých rodičů, neboť se chlapcům dostalo i materiálního zajištění. Jejich další kariéra pak mohla pokračovat třeba svěcením, univerzitním studiem nebo na poli hudebním (například jako člen nějaké dvorské kapely). Tyto „profese“ se ovšem často překrývaly. O Lassově rodině není nic bližšího známo, malému Rolandovi se hudebního vzdělání v každém případě dostalo. Jak by jinak mohl být již jako dvanáctiletý přijat do služeb italského aristokrata Ferrante Gonzagy, který pocházel z mantovského vévodského rodu a sloužil císaři Karlu V. jako generál? S vévodovou družinou Roland opustil roku 1544 Nizozemí. Po zastávkách ve Francii a Itálii se pak o rok později dostal až do Palerma.

Itálií křížem krážem

Léta 1547 až 1549 strávil Lasso ještě ve vévodových službách v Miláně. Potkal se tam s hudebníky z kapely, která patřila k vyhlášeným po celé Evropě. Nějakou dobu potom žil v Neapoli, kde se stýkal se vzdělanou společností a kde snad také začal komponovat. V Itálii se seznámil s hudebními druhy, které byly s touto zemí neodmyslitelně spjaté – tedy především s madrigalem. Jak jste si jistě povšimli, zatím však vůbec nebyla řeč o Lassově skladatelském školení. Kdo jej učil komponovat? Hudební vzdělání v době renesance (a ještě dlouho po ní) obnášelo především školení zaměřené na provozovací praxi. Zpěváci museli ovládat nejprve přednes chorálu a posléze též polyfonního vícehlasu.

Kompoziční školení v novodobém slova smyslu, kdy se mladí adepti pod vedením renomovaného Mistra učí skladatelskému řemeslu, se rozhodně nekonalo. Naprostá většina tehdejších autorů se komponování naučila „za pochodu“ prostřednictvím skladeb, se kterými se jako zpěváci (případně jako opisovači not) dostali do styku. Pokud se setkáme s označením některého skladatele 15. nebo 16. století jako žáka konkrétní osobnosti, pak si ovšem musíme představit něco jiného, než moderní výuku kompozice. Mladý hudebník, který se po letech zpívání a opisování pokusil o vlastní skladby, mohl třeba uznávanému Mistrovi své pokusy ukázat a požádat jej o jeho názor. O systematickém vyučování skladatelského řemesla ale opravdu nemůže být řeč.

Léta v Římě

Další zastávkou v Lassově „putování“ byl Řím, kde jej zpočátku zaměstnával florentský arcibiskup Antonio Altoviti. Roku 1553 se však z Lassa stal přímo maestro di cappella v jednom z nejvýznamnějších římských kostelů – v kostele sv. Jana ve čtvrti Laterán. V té době (ve věku 21 let) byl jako skladatel takřka neznámý. Musel mít ale pověst velmi dobrého hudebníka, protože jinak si lze těžko představit, jak by takový post získal. Hlavní povinností chrámového kapelníka byl nácvik skladeb pro potřeby bohoslužeb, komponování stálo až na dalším místě. Není jistě bez zajímavosti, že se Lassovým nástupcem u sv. Jana stala jiná nepřehlédnutelná osobnost hudebních dějin 16. století – jeho současník Giovanni Pierluigi da Palestrina.

První tisky

V polovině padesátých let se Lassovy skladby začaly šířit do světa prostřednictvím tisků. Jako první (v pozdější době bychom řekli opus 1) vyšla sbírka čtyřhlasých madrigalů, villanel, francouzských chansonů a motet u antverpského tiskaře Tylmana Susata, o něco málo později to byla První kniha pětihlasých madrigalů, kterou v Benátkách vydal Antonio Gardane. Kolik skladeb Lasso do té doby vůbec napsal můžeme bohužel jenom odhadovat. Snad to byly další madrigaly, Mše „Domine secundum actum meum“, Lekce z proroka Joba a cyklus chromatických madrigalů Proroctví Sybil.

Na sever od Alp

Když byl roku 1556 Lasso pozván na návštěvu ke dvoru bavorského vévody Albrechta V., určitě netušil, že se Mnichov stane jeho druhým domovem. Přední evropští vladaři, kteří spolu navzájem soupeřili o politickou moc, vystavovali na odiv světu bohatství a lesk svých dvorů. Jednou z možností, jak reprezentovat své postavení, byly také velikost a personální obsazení dvorní kapely. Roku 1555 byla rozpuštěna kapela císaře Karla V. a bavorskému vévodovi se tak otevřel prostor pro vybudování předního evropského hudebního tělesa. Stávající kapelu, v čele s Němcem Ludwigem Daserem, obohatil o nové členy. Lasso byl zprvu angažován jako tenorista, a jak se dozvíme později, nezůstal jím věčně. Mezi nově přijatými členy se setkal také s řadou svých krajanů – Nizozemců.

Otcem rodiny

Služba na mnichovském dvoře se nestala Lassovi osudnou jen co se zaměstnání týče. Šestadvacetiletý zpěvák z dvorní kapely se po dvou letech pobytu v Bavorsku oženil. Jeho vyvolenou se stala dcera dvorního úředníka Regina Wäckingerová. Kolik spolu měli celkem dětí, se sice přesně neví, ale jejich synové Ferdinand (narozen cca 1560) a Rudolf (narozen cca 1563) se vydali v otcových stopách a stejně jako on se stali hudebníky.

V čele mnichovské kapely

Rokem 1563 počíná Lassova hvězdná kariéra. Stal se totiž na dalších třicet let (tedy až do konce svého života) kapelníkem jednoho z nejlepších evropských hudebních souborů své doby. Ještě před tím však absolvoval cestu do Flander pro nové chlapecké zpěváky a roku 1562 byl ve Frankfurtu přítomen korunovaci císaře Maxmiliána II. Bavorský vévoda byl totiž jedním z kurfiřtů, kteří volili nového císaře. Při tak oficiální příležitosti, kam se vypravila početná družina, nemohla chybět ani kapela. Za Lassova vedení se několikrát proměnilo její složení a počet členů, vedle Nizozemců do ní byli stále častěji angažováni také Italové.

Chce-li dnes někdo cestovat z Mnichova do severní Itálie, stačí, když nasedne do nočního rychlíku, hezky se prospí a ráno je na místě. Tak jednoduché to však Lasso v roce 1567 rozhodně neměl. Navštívil tehdy Ferraru a Benát-

ky, kde se samozřejmě zajímal především o to, co a jak Italové skládají. Podle jeho dedikace k Čtvrté knize pětihlasých madrigalů můžeme usuzovat, že si v Mnichově rozhodně nepřipadal izolován od dění na opačné straně Alp. Napsal totiž, že dobrá italská hudba (což jsou v tomto konkrétním případě madrigaly) se může psát i ve vzdálené Germánii. Důkazem toho jsou Lassovy skladby, ve kterých za svými italskými současníky rozhodně nezaostává.

O tom, že se Lasso stal oblíbeným a žádaným skladatelem, snad nejlépe svědčí tisky jeho skladeb ze šedesátých let. Vedle nám již známých nototiskařů vlámských a benátských o něho projevily zájem i další firmy. V domovském Mnichově vydával Lassovy skladby Berg, ve Frankfurtu pánové Montanus a Neuber, v Paříži pak Le Roy&Ballard. Takový zájem nakladatelských domů by si určitě nechalo líbit i mnoho dnešních skladatelů.

Svatba mladého vévody

Významným bodem v životě mnichovské kapely byla bezesporu svatba Albrechtova syna Wilhelma V. s Rennée Lotrinskou, která se konala roku 1569. Při takové slávě si hudebníci na nečinnost rozhodně stěžovat nemohli. Lasso musel pro tuto příležitost napsat samozřejmě i řadu nových skladeb. K jeho povinnostem také náležel dohled na veškerou hudební produkci (i divadelní představení) a ještě k tomu všemu si zahrál v italských komediích. Jak nám dokládá dochovaná korespondence mezi Lassem a oběma vévody, pana kapelníka si u dvora velmi vážili. Vztahy, které panovaly zvláště mezi skladatelem a mladým vévodou, byly velice přátelské. Jejich dopisy (psané latinsky, italsky, německy, francouzsky nebo směsí těchto jazyků) jsou plné různých legrácek. Co si pomyslet třeba o tom, že se v nich vážený pan kapelník občas podepisoval jako Orlandissimus Lassisimus (čemuž odpovídá asi české Nejorlandovatější Nejlassovatější)? Nejspíš si to ve vztahu k mladému pánovi mohl dovolit.

Pocty od mocných

Lassovo renomé stoupalo a stoupalo. Nejen, že se o jeho skladby zajímali přední nototiskaři z mnoha zemí a že se těšil přízni svého chlebodárce. Umění mnichovského dvorního kapelníka se doneslo až ke sluchu nejmocnějších mužů tehdejší Evropy. Poct, kterými Lassa zahrnuli, se hudebníkům dostávalo velmi zřídka. Roku 1570 mu císař Maxmilián udělil šlechtický titul (z hudebníka šlechticem – nevídané!). V následujících letech Lasso několikrát přijal pozvání francouzského krále Karla IX., aby navštívil jeho dvůr. A kromě panovníků světských se mnichovskému kapelníkovi dostalo i Řádu Zlatého rouna od samotného papeže Řehoře XIII.

Sedmdesátá léta prožil Lasso z velké části na cestách. Vedle již zmíněných návštěv Francie zavítal také do Vídně, Tridentu, Ferrary, Mantovy, Boloně a Říma. Díky tomu si udržoval neustálý přehled o dění v důležitých kulturních centrech tehdejší Evropy. Když dnes hovoříme o globalizaci, často je tento jev považován za důsledek vývoje v současném světě. Historie nás ovšem poučí, že Evropa byla „globalizována“ (lépe řečeno „europalizována“) již mnohokrát v minulosti. A Lasso je jen jedním z mnoha příkladů. Původem z Nizozemí (z francouzsky mluvící oblasti), působící v Bavorsku a píšící hudbu jak v tradici nizozemské vokální polyfonie, tak ve stylu italském (madrigaly a písně), francouzském (chansony) i německém (tenorové písně).

Není nad Mnichov

Po smrti svého otce v roce 1575 se vévoda Wilhelm V. ujal vlády nad Bavorskem. Za pár let ovšem zjistil, že si nemůže dovolit vydržovat tak velkou kapelu jako vévoda Albrecht (čítala kolem dvaceti osob), a požádal Lassa o její redukci. Přes tyto nepříjemnosti, které také patřily k pracovní náplni kapelníka, zůstal Lasso Mnichovu věrný. Nepohnula s ním ani nabídka kapelnického místa, jež v té době přišla ze saského dvora. Za celá léta svého působení v Bavorsku snad Lasso o změně působiště ani nikdy neuvažoval a se svým postavením byl tedy s největší pravděpodobností spokojen.

Ohlašující se stáří a poslední léta

Dnešní padesátiletý člověk má podle statistických údajů před sebou v průměru více než dvacet let života. Ještě v 19. století však byl považován za starého. A ve století šestnáctém? Dvaapadesátiletý Lasso předal část svých povinností synu Ferdinandovi a začal se pomalu připravovat na smrt. Aby ulehčil své duši při Posledním soudu, vykonal roku 1585 pouť do slavného italského poutního místa Loreta. Ani při této příležitosti se však nezapomněl zajímat o to, co a jak skládají jeho italští kolegové.

Závěr skladatelova života byl sice poznamenán nemocí, Lasso přesto stále komponoval. Své poslední dílo – cyklus duchovních madrigalů Slzy svatého Petra – dokončil krátce před smrtí. Tato rozsáhlá kompozice s textem o smutku a trápení apoštola Petra nad sebou samým poté, co zapřel Krista, bývá označována za Lassovu hudební závěť. Cyklus byl dedikován papeži Klementu VIII. a vyšel až po skladatelově smrti. A navíc s portréty autora na obálkách jednotlivých hlasových knih, což na konci 16. století nebyla ještě zcela běžná praxe. Orlando di Lasso zemřel dne 14. června roku 1594 v Mnichově ve věku 62 let.

Naše pomyslné putování po životních cestách velkého skladatele dospělo až do samotného konce. Nyní se zblízka podívejme na to, co jej učinilo nesmrtelným – tedy na jeho skladatelské dílo. Neuvěřitelný soupis Lassových skladeb čítá kolem dvou tisíc položek, které zahrnují snad všechny hudební druhy tehdejší doby. Je tedy pochopitelné, že se na tomto místě můžeme blíže věnovat jen některým z nich.

Mše a další liturgické skladby

Starší pohled na Lassa a jeho tvorbu poněkud opomíjel mešní cykly, jako kdyby v tomto oboru Palestrina své současníky zcela zastínil. Lasso jich vytvořil kolem šedesáti, přičemž většinu z nich můžeme zařadit mezi mše parodické. V hudbě 16. století ještě neplatil moderní požadavek na originalitu hudebního díla, kdy se od skladatele očekává, že vytvoří něco naprosto nového, co tu ještě nebylo. Bylo tedy běžné, že se vzala nějaká vícehlasá skladba – třeba moteto, madrigal nebo chanson – a nově se „opracovala“. V Lassově případě se setkáváme s mešními cykly podle předloh jeho vlastních, ale i podle skladeb slavných kolegů (například Willaerta, Monteho, Arcadelta, Palestriny).

Život profesionálního hudebníka byl v 16. století spjat z velké části s liturgií a hudbou psanou právě pro její slavení. Lasso po sobě zanechal kromě mší nepřeberné množství motet, čtvery pašije, přes sto zhudebnění Magnificat, Lekce z proroka Joba a v neposlední řadě Lamentace proroka Jeremiáše. Na tomto místě je třeba zmínit, že se Lasso pohyboval jak v prostředí katolickém, tak i protestantském. V jeho rozsáhlé duchovní tvorbě se pak setkáváme i se skladbami na německé texty, které vznikly právě pro potřeby protestantů.

Světská tvorba

Jak již bylo řečeno dříve, Lasso brilantně ovládal snad všechny dobové kompoziční styly bez ohledu na zemi jejich původu. Nejlépe to dokládají jeho světské skladby, o které jevili zájem jak nototiskaři, tak i bavorský dvůr. Chansony, madrigaly, tenorové písně a další příbuzné hudební druhy plnily v tehdejší společnosti funkci dnešní populární hudby. Sloužily především k zábavě, po textové stránce se však vedle rozpustilých a eroticky otevřených kousků jednalo též o skladby s tematikou přírodní lyriky či filozofického přemítání. O tom, že se jednalo o zábavu nejen rozpustilou a někdy trošku lacinou, nás určitě přesvědčí jména básníků, jejichž poezie se zhudebňovala: Petrarca, Ariosto, Ronsard...

Při komponování duchovní hudby, na kterou byly zvláště po tridentském koncilu kladeny určité požadavky, byla tvůrčí svoboda skladatele do jisté míry omezena. Naproti tomu madrigal se ukázal jako svobodná půda pro experimenty hlavně s harmonií. Skladatelé totiž ve snaze o co nejpřesvědčivější ztvárnění významu básnického textu i některých jednotlivých slov užívali různé hudební postupy, se kterými by se u duchovních autorit se zlou potázali. Jedním z nich byla například chromatika (viz Průvodce hudbou).

Duchovní madrigal a protireformace

Století náboženských rozporů zrodilo i na první pohled rozporuplný hudební druh – duchovní madrigal. Stalo se tak, že prostředky typické dosud jen pro madrigal světský se začaly po-

užívat i při zhudebňování poezie duchovní (samozřejmě psané italsky). Nový hudební druh však nebyl určen pro liturgické potřeby, uplatňoval se spíše v soukromí domácího prostředí. Odrážel atmosféru doby, kdy se katolická církev ve strachu o ztrátu výlučného postavení ve společnosti obracela ke svým ovečkám a všemi dostupnými prostředky se je snažila posilovat ve víře.

Slzy svatého Petra

Poslední Lassovo dílo – cyklus duchovních madrigalů Lagrime di San Pietro – nám poslouží jako názorný příklad pro přiblížení mentality věřícího člověka doby vrcholné renesance. Italský básník Luigi Tansillo (1510 – 1568), jehož text Lasso zhudebnil, se v mládí dostal na index katolické církve, neboť vydal na tehdejší dobu velmi provokativní erotické básně. Aby svůj hřích z mládí odčinil, složil rozsáhlou báseň o dvaačtyřiceti slokách, ve které líčí bolest a lítost apoštola Petra nad tím, že zapřel Krista. Tansillova báseň uhodila na správnou strunu, neboť mezi lety 1560 a 1589 byla sedmkrát vydána tiskem. Lasso se krátce před svou smrtí chopil prvních dvaceti slok, které zakončil motetem s latinským textem.

Prvních třináct madrigalů vypráví Petrův příběh a barvitě líčí, jaká muka prožíval, když si své selhání uvědomil. V následujících částech se on sám zamýšlí nad svým činem, obrací se ke svému životu a dochází k závěru, že nemá smysl dále žít. Právě pozemský život mu umožnil, aby zradil Krista a skrze něj i život věčný. Závěrečné moteto, kde k člověku jako takovému promlouvá samotný Kristus, přenáší Petrovo selhání do obecně lidské roviny a má být výzvou všem hříšníkům, kteří svým jednáním zvětšují Kristovo utrpení na kříži.

Lassova volba byla zcela pochopitelná. Věřící člověk, který se chystá opustit pozemský svět, se ohlíží nazpět a chce se kát ze všech svých hříchů. Lasso tak učinil způsobem hodným velkého hudebníka a zanechal budoucím generacím nejen nepřehlédnutelné hudební dílo, ale též inspiraci k zamyšlení se nad sebou samými.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.