Franz Peter Schubert se narodil na vídeňském předměstí 31. ledna 1797 v rodině učitele, obdařené mnoha dětmi a nedostatkem existenčních prostředků. Schubertův otec byl dvakrát ženatý a zplodil devatenáct dětí (devět jich přežilo). S učitelským povoláním byla tehdy hudba neodlučně spojena, a to nejen jako povinné profesní vybavení, ale i jako možnost přilepšení k rodinnému rozpočtu. Hudbu měl tedy malý Franz kolem sebe od narození a jeho hudební nadání bylo zpočátku chápáno jako něco samozřejmého. Franz však schopnostmi brzy předčil své sourozence, a tak když se stal roku 1808 zpěvákem konviktu u Augustiniánů, ubylo otci starostí o výživu jednoho krku. Poměry v konviktu však byly víc než bídné a Franz často trpěl hladem. Přísný kázeňský řád mu zpříjemňovala hudba. Po čtyřech letech ztratil Franz chlapecký soprán a přešel do orchestru. V té době již komponoval. Jeho nejstarší zachovaná skladba je čtyřruční Fantasie pro klavír z roku 1810.
Franz Schubert
Otcem zpočátku vítaný a podporovaný Franzův hudební talent zamířil brzy jinam, než si otec přál. Zrál první konflikt, který tehdy pravděpodobně zažehnal starší přítel z konviktu, Josef Spaun. Roku 1812 se stal Franzovým učitelem dvorní kapelník Antonio Salieri. Ovšem ani vztah mezi učitelem a žákem nebyl harmonický. Byl mezi nimi rozdíl generací a hlavně nepřeklenutelný rozdíl estetického názoru. Přesto dal Salieri mladému Schubertovi solidní základ. Franz byl už tehdy komponováním posedlý. Už tehdy bylo možno vidět obrázek krátkozrakého hudebníka, skloněného těsně nad notovým papírem, jak jej vypodobnil malíř Cesare Bacchi.
Roku 1813 Franz konvikt opustil. Učitelské povolání by bylo nejschůdnější a z otcovy strany nejvítanější řešení Franzovy budoucnosti. Franz však měl tehdy už za sebou 1. symfonii. Jako pomocný učitel v otcově škole strávil sice s několikaměsíčním přerušením čtyři roky, ale denní školní činnost mu k srdci nepřirostla. Franz se nerad podřizoval disciplině (tu znal jenom při komponování), nikdy neměl pevný řád a celý život se potácel mezi potřebou společnosti a přátel a touhou být sám a nezávislý.
Budu skladatelem
19. srpna 1814 zažil první veřejné provedení své skladby – Mše F dur, kterou napsal k 100. výročí farního kostela v Lichtentalu. Sám svou skladbu dirigoval, stejně jako při repríze 26. října v Augustiniánském chrámu. Prahem, kterým jednoznačně vkročil na půdu hudebního romantismu, byly jeho písně na texty Johanna Wolfganga Goetha – Markétka u přeslice z roku 1814 a Král duchů z roku 1815.
Kroužek přátel, který se kolem Schuberta vytvořil, byl kroužkem milovníků hudby: patřil k nim Josef Spaun, Albert Stadler, Franz von Schober (z podobosti jmen Schubert – Schober vznikaly mnohé žerty) a další. Střet v rodině a v konviktu pěstovaného smyslu pro disciplinu a bohémského života uměleckého mládí Franze zřejmě trápil. Jeho přátelům to nebylo neznámo, jedna ze vzpomínek říká, že Schubert byl do jisté míry rozdvojená povaha. „Vídeňská veselost, protkaná a zušlechtěná rysy hluboké zádumčivosti. Uvnitř básník – zevně požitkář.“ Franz se pokoušel z Vídně uniknout. Dozvěděl se o volném místě učitele hudby v Lublani, ale ucházel se o ně marně.
Roku 1816 vznikly dvě Schubertovy symfonie: Symfonie c moll, zvaná „Tragická“ a radostná Symfonie B dur. Ta vznikla na podzim toho roku během jednoho měsíce. Symfonie měla to štěstí, že byla bezprostředně po svém vzniku uvedena. Sice amatérským orchestrem, ale pro každého symfonika je důležité své dílo slyšet. Premiéra se odehrála zásluhou člena orchestru vídeňského Burgtheatru a žáka Schubertova otce Otto Harwiga (nar. 1766 v Králíkách), který v letech 1815–18 pořádal domácí koncerty ve svém sídle Schottenhofu. K oficiálnímu provedení došlo až po Schubertově smrti, 17. října 1841 ve Vídni. Uměřené, čisté dílo uspokojilo kritiku i publikum, což se vždycky nestává, a symfonie je od té doby jednou z nejčastěji hraných raných Schubertových symfonií.
Mezi přáteli
Ke skladatelskému úspěchu však nestačí jen mít možnost své dílo slyšet, ale i vidět je vytištěné. Franz zůstal v těchto záležitostech po celý život nepraktický, a tak se úlohy najít pro Franzovy skladby nakladatele ujali přátelé. Ale bylo ještě příliš brzy a stejně neúspěšné byly pokusy najít interprety, kteří by Franzovy skladby uvedli do oficiálního repertoáru. Jedno seznámení z té doby se však stalo pro budoucnost rozhodující, a sice setkání s Johannem Michaelem Voglem, příštím tlumočníkem Schubertových písní. Právě písněmi začal Schubert na veřejnost pronikat nejdříve. Ve Voglovi nalezl oddaného interpreta. Večírky, na nichž se hrály drobné klavírní skladby, zpívalo a recitovalo, patřily k měšťanskému společenskému životu.
V té době se utvářely Schubertovy literární zájmy: četli se zde samozřejmě Goethe, Kleist, Byron, Schiller. Každému novému příchozímu položil Schubert otázku: „Kann er was?“ (Umí něco?), což ovšem v Schubertově vídeňštině znělo jako „kanevas“ a toto slovo dalo také večírkům jméno. Hudební programy, které sestavovali, dostaly také jméno po Schubertovi: „schubertiády“ se stěhovaly z bytu do bytu, Schubert hrál k tanci a jeho zásoba hudebních nápadů byla nevyčerpatelná. V létě se celá společnost stěhovávala na statek v Atzenbruggu blízko Vídně, který spravoval strýc Franze von Schobera. Pestrá umělecká společnost je zachycena na obrázcích očitých svědků a účastníků, malířů Ludwiga Mohna, Moritze Schwinda a Leopolda Kupelwiesera.
Když se nepodařilo dostat se do Lublaně, využil Franz možnosti stát se domácím učitelem u hraběte Esterházyho. Tato služba – vlastně jediný „zaměstnanecký poměr“ v Schubertově životě – ho zavedla roku 1819 na Slovensko, do půvabného zámečku Želiezovce. Poklidný venkovský život však pro Schuberta nebyl. Stesk po přátelích a Vídni byl příliš silný, a když se rodina Esterházyů stěhovala na zimu do Vídně, nemohl se dočkat. Do rodičovského domu se ale nevrátil. S přítelem básníkem Mayerhoferem vytvořili uměleckou domácnost – a spoustu společných písní. Býval by se měl vrátit k učitelské službě v otcově škole, ale Franz už okusil život svobodného umělce a školní život si nedovedl představit. Místo toho se s Voglem vypravil na cesty. S překvapením shledal, že nejen Voglovo, ale i jeho vlastní jméno je už známo – ve Štýrském Hradci a v Linci našel skutečné obdivovatele svých písní.
Franz Schubert uprostřed salonní společnosti, autor obrazu Julius Schmid
Schubertova ctižádost však byla větší. Byl milovníkem divadla. Tím, čím by – i podle mínění přátel – mohl skutečně prorazit, se měla stát opera. Právě opera však měla opakovaně být Schubertovým zklamáním. Opernímu světu vládl Rossini, ale Schubertovo založení bylo jiné, byl lyrikem, hledal kouzlo pohádky a romantickou atmosféru. Mnohé úmysly vůbec nerealizoval, a ta díla, která se na jeviště dostala, znamenala neúspěch, i když ne vždy Schubertův, jak ještě uvidíme.
Na prahu romantismu
V březnu 1821 zažil Schubert první skutečný úspěch. V divadle U korutanské brány (Kärtnertortheater) byla mezi jiným provedena jeho balada Král duchů na Goethova slova. Tato píseň předznamenala epochu: Schubertem počínaje se píseň stala výsostným uměleckým druhem romantismu a přes Roberta Schumanna, Johannesa Brahmse, Karla Löweho a Hugo Wolfa vedla až k její symfonické podobě v tvorbě Gustava Mahlera.
Vnímání Franze Schuberta jako skladatele především písňového převažuje. Pohled na celkový skladatelský odkaz však ukáže podíl jeho instrumentálních děl: napsal dvacítku klavírních sonát a další stovku skladeb pro klavír, smyčcové kvartety a a skladby pro jiná komorní obsazení, symfonie, předehry a další orchestrální díla. Závratný počet Schubertových písní udržuje vžitou představu, že Schubert tvořil lehce a noty se mu na papír jen hrnuly. Souboj, který sváděl s většími formami, však hovoří jinak. To je i příběh Nedokončené symfonie.
Záhada nedokončené symfonie
Málokteré dílo hudebních dějin vyvolává tolik otázek. V umění existuje mnoho fragmentů, Schubertova Symfonie h moll však není torzem obvyklého typu. Titulní list autografu nese datum 30. října 1822. Je to datum započetí kompozice? Autograf má dvě úplné věty a devět taktů věty třetí, dalších deset taktů pak pokračuje na zvláštním listu. Ke třetí větě jsou klavírní skici – až po šestnáctý takt tria. Ani stopa po čemkoli ze čtvrté věty. Po jistou dobu se věřilo, že Schubert vytvořil dvouvětou symfonii, podobně jako vytvořil dvouvětý koncept Beethoven ve své Sonátě op. 90. Tomu ale existence fragmentu scherza odporuje. Selhalo i jiné vysvětlení. To nabízel dopis, jímž Schubert děkuje štýrskému Hudebnímu spolku za udělení čestného členství, přičemž svůj vděk potvrzuje přiloženou symfonií. Fragment Nedokončené se našel skutečně ve Štýrském Hradci, ovšem u Schubertova přítele Anselma Hüttenbrennera, který jej spolu se svým bratrem Josefem čtyřicet let schovával, aniž by se o něm komukoli zmínil. Je tu řada otázek: Poslal by Schubert spolku nehotovou skladbu? Když ano, proč? Měl to snad být strategický tah, jímž si chtěl vymoci provedení symfonie? „Dejte mi záruku a já pošlu zbytek?“ A když záruku nedostal, na kompozici rezignoval? Dvě nádherné, ve své době zcela originální věty, které by neměly mít pokračování jen proto, že „obchod“ nevyšel? Kde je v tom případě tvůrčí puzení, z prvních dvou vět zcela jednoznačně vystupující? Mezi udělením čestného členství Schubertovi ve Štýrském Hradci a zmíněným dopisem s oznámením symfonie je odstup téměř půl roku, Anselm Hüttenbrenner se stal předsedou spolku až roku 1825, a není tedy jasné, proč měl symfonii právě on. (Kdyby Anselm nezničil své deníky, věděli bychom možná víc.) Nesliboval Schubert nakonec spolku zcela jinou symfonii? Kterou a kde tedy je? Zdá se, že spolek nikdy žádnou Schubertovu symfonii nedostal. Symfonii dostali bratři Hüttenbrennerové a čtyřicet let ji drželi pod zámkem. Dokud ji Johann Herbeck, hudební ředitel vídeňské Společnosti přátel hudby, od Anselma Hüttenbrennera nevydobyl. Ovšem ne zadarmo: Anselm byl sám ctižádostivý skladatel a Herbeckovi Schubertův rukopis vydal pod podmínkou, že Společnost uvede také nějakou jeho vlastní skladbu. 17. prosince 1865 se tak v sále vídeňské Reduty hrála poprvé Schubertova Nedokončená. Předcházela ji Předehra c moll od Anselma Hüttenbrennera.
Autograf Nedokončené
Pokusme se nechat stranou vnější okolnosti a nahlédnout do příběhu Nedokončené z druhé strany, ze strany Schuberta samotného. Když měl hotovy dvě věty, muselo se stát něco, co mu v další práci zabránilo. Možná to bylo překvapení, dokonce úlek nad tím, co mu vzniklo pod rukama. Schubert musel cítit, že stvořil něco mimořádného. Skici, které měl ke scherzu, se k hotové části vůbec nehodily. A nedostavil se žádný nápad, jaké k takové hudbě vytvořit finále. Říká se tomu tvůrčí krize. Symfonie není přece jediným nedokončeným Schubertovým dílem. Symfonii h moll časově předcházejí hned tři opuštěné symfonické projekty. Kdoví, zda by se k symfonii vrátil a dokončil ji, kdyby mu bylo přáno déle žít. Kdoví, zda by dějiny symfonie nevypadaly jinak, kdyby se o ní (i nehotové) dověděl hudební svět o čtyřicet let dříve.
Marné divadelní touhy
Oborem, do nějž Schubert vložil spoustu námahy, která však nikdy nebyla odměněna jednoznačným úspěchem, byla opera. Za mrtvě narozené dítě byla považována opera Alfonso a Estrella, singspiel Domácí válka i velká romantická opera Fierabras. Neživotnost je přisuzována nepovedeným libretům, nelze však popřít, že Schubert, který dokázal zhudebnit dramatický příběh na malé ploše (vzpomeňme na Krále duchů) na rozměr dramatického díla – totiž dle tehdejších požadavků na dramatičnost – nestačil. Pouze v jednom případě nebylo Schubertovo dílo, určené jevišti, zcela zapomenuto. Scénická hudba, kterou Schubert roku 1823 napsal k zamotané historii literátky Helminy von Chézy o kyperské princezně Rosamundě, nemohla sice poslátaný příběh zachránit, ale Schubertova hudba žije dodnes na koncertním pódiu. Helmina (Wilhelmina) von Chézy (1783 – 1856) byla ve své době oblíbenou básnířkou. Po ztroskotání dvou manželství se usadila v Drážďanech. Tam se seznámila s Carlem Mariou von Weberem, pro nějž napsala libreto k opeře Euryantha. Hra o Rosamundě se odvolává na jakousi španělskou předlohu, kterou dnes nelze ověřit, protože text hry se ztratil a spletitý děj známe jen z dobových kritik. Ty sice hodnotily „vypracovaný jambický verš, lyrické momenty“, ale jinak se o díle nijak lichotivě nevyjadřovaly. Helmina se marně pokoušela ještě roku 1837 o znovuvzkříšení své hry se Schubertovou hudbou.
Horší než neúspěch v divadle však byl pro Schuberta zlom, způsobený roku 1823 nemocí. S lehkomyslným Franzem Schobertem se po něze a laskavosti toužící Schubert ocitl v pochybné společnosti. Z nákazy se sice pozdravil, ale více než újmu tělesnou znamenala nemoc ránu pro Schubertovu duši. Odpočinutí měl přinést nový pobyt roku 1824 v Želiezovcích, ani tehdy však klid a odlehlost místa Schubertově povaze nevyhovovaly.
Schubert byl proslulý jako dobrý společník, jeho dobrosrdečnosti a nedůslednosti v praktickém životě však mnozí zneužívali. Přátelé žili často na jeho účet a Schubert si nikdy nevypěstoval smysl pro finanční hospodaření. Ačkoli jeho skladby (především písně, tance a drobné klavírní kousky) postupně nacházely řadu nakladatelů, byly jeho výdělky nepravidelné časově i co do výše sumy. Podle podkladů, které jsou k dispozici, vydělával Franz Schubert výrazně méně než Beethoven a jediný vcelku trvale zajištěný příjem měl právě ze svých písní, po nichž byla poptávka. I když mělo jeho hmotné zajištění kolísavé hodnoty, přesto nemusel nikdy žít v nouzi.
Bilancování
Schubertovi se za života nepodařilo získat uznání v oborech, v nichž o to nejvíce stál. Scházel mu úspěch v opeře, o virtuózní skladbu s orchestrem se pokusil jen jednou (Koncertní skladba pro housle), orchestry nestály o jeho symfonie. V určitém smyslu byla příčinou i Franzova povaha: Nerad respektoval autority, dokonce měl být policejně předveden, protože hrál o postu taneční hudbu. Se svými operami měl problémy i proto, že obcházel povinné předkládání libret cenzuře. Vymykal se v lecčems. Úspěšnější a lépe placený Beethoven se v hudební společnosti uvedl především jako vynikající klavírní virtuos. Schubert žádný hudební nástroj dokonale neovládal – svým přátelům hrál na klavír k tanci a zdatně improvizoval, sólisticky však vystoupil pouze jednou a několikrát jako doprovazeč, čtyřikrát jako dirigent. Současným věhlasným virtuosům konkurovat nemohl.
Obdivuhodný počet skladeb napsal v posledním roce života. Některé z nich vypadají, jakoby se jimi skladatel (bylo mu jednatřicet let!) se životem rozžehnával. Životní bilance, jakou je písňový cyklus Zimní cesta nebo Labutí zpěv, kladou otázku: tušil skladatel svůj konec? Roku 1827 zemřel Ludwig van Beethoven a s ním se uzavřela doba hudebního klasicismu. Franz Schubert, který už vkročil do nové epochy, zemřel na tyfus o pouhý rok později, 19. listopadu 1828. Již vážně nemocný, když už nemohl komponovat, napsal Franzi Schoberovi, zda by mu neposlal něco ke čtení: „Od Coopera jsem četl Posledního Mohykána,“ tedy knihu, která byla tehdy čerstvou novinkou a která Schuberta jistě lákala především pro popis cizí země s neporušenou přírodou.