Bio

Byl jednou jeden...

Možná vám to bude znít otřepaně a téměř kýčovitě, ale něco na tom českém Honzovi bude. V našem příběhu se ovšem jmenuje Antonín, ale jinak jsou jeho životní osudy stejně jako v pohádce příběhem chudého chlapce, který se proslavil – lépe řečeno příběhem umělce, který vyšel ze skrovných poměrů a poté se vlastní pílí a neúnavným úsilím dopracoval až k vrcholům světové slávy.

Když příběh, tak pěkně od začátku: narodil se 8. září 1841 jako nejstarší z devíti sourozenců (první odlišnost: Honza byl přece jedináček!) v obci Nelahozeves (neboli Mühlhausen), asi 25 km severně od Prahy poblíž Kralup nad Vltavou. Jeho otec a předtím i děd zde provozovali nepříliš výnosnou hospodu a řeznictví. V té době bylo ještě zvykem, že se vesnické děti učily prvním hudebním krůčkům u místního kantora. Nejinak tomu bylo i v případě malého Toníka. Jako šikovný houslista účinkoval od útlého věku na kostelním kůru a hlavně při tanečních zábavách, svatbách a jiných oslavách doma v hospodě i v okolních vsích. Tím do sebe samozřejmě důkladně vstřebal veškerý hudební repertoár, který byl při podobných příležitostech hrán.

Jako dvanáctiletý chlapec pak odešel za dalším vzděláním do městečka Zlonic poblíž Slaného, kde žili příbuzní z matčiny strany a kam se po roce přestěhovala celá Dvořákovic rodina. Shodou okolností ve Zlonicích právě působil výborný hudebník, učitel a příležitostný skladatel Anton Liehmann (1808 – 1879), u něhož se Dvořák naučil hrát na klavír a na varhany i základům hudební teorie.

Liehmann také nakonec přemluvil Dvořákovy rodiče, původně napevno rozhodnuté o synově pokračování v rodinné „firmě”, aby umožnili nadanému Toníkovi studium hudby a pozdější profesionální dráhu v Praze. Povedlo se. Avšak než se tak stalo, strávil Dvořák ještě rok „na handlu”: na výměnném pobytu v sudetské rodině v městečku Česká Kamenice v severních Čechách, kde se měl zdokonalit v němčině. Toto praktické opatření se mu zakrátko velmi hodilo!

... a odešel do světa

Zatím je to pouze Praha. Zatím! Na rozdíl od Honzy nemířil zbůhdarma, kam ho nohy a štěstí zanesou, ale za jasným cílem: studovat na varhanické škole. Vzdělávací zařízení, které začal v září roku 1857 navštěvovat, se však správně jmenovalo Ústav pro pěstování církevní hudby. Dvouleté studium, které probíhalo převážně v německém jazyce, mělo za cíl vychovávat varhaníky a ředitele chrámových kůrů – čili „regenschori”. Ti museli být tehdy schopni také psát a upravovat hudbu pro potřeby svého působiště.

Proto se na varhanické škole vyučovala jak samotná hra na varhany a zpěv, tak i značný objem hudebně teoretických disciplín. To bylo pro budoucího skladatele velmi důležité!

Antonínovi bylo v době, kdy přišel do Prahy, právě šestnáct let a byl tedy o něco starší než většina jeho spolužáků. Bydlel zpočátku opět u příbuzných, jinak se ale musel o sebe starat sám – finanční podporu z domova už nemohl očekávat. Začal si proto přivydělávat na živobytí jako hráč na violu. Nejprve byl členem orchestru tzv. Cecilské jednoty (Cäcilienverein) a po ukončení studia na varhanické škole v oblíbené pražské kapele Karla Komzáka. Tato kapela hrála hlavně na plesech k tanci a v restauracích k poslechu a zábavě. Měla natolik dobrou úroveň, že byla na podzim roku 1862 angažována jako orchestr Prozatímního divadla v Praze. Dvořák se tak stal asi na deset let violistou této první stálé české profesionální divadelní scény. Dirigentem orchestru byl v té době o sedmnáct let starší Bedřich Smetana – dráhy dvou největších českých hudebníků 19. století se zde střetly. Dalším zdrojem Antonínových příjmů byly po řadu let soukromé hodiny – a jak se za chvíli dočteme, finanční příjmy nebylo to jediné, co Antonín vyučováním získal...

Antonín Dvořák v roce 1868

Přestože se Dvořák na varhanické škole vzdělával také ve skladbě, do jeho dvacátého roku nemáme o jeho kompozičních pokusech žádné doklady. Teprve v roce 1861 píše svoji první skladbu – smyčcový kvintet a moll pro dvoje housle, dvě violy a violoncello. Následujícího roku vzniká první smyčcový kvartet A dur op. 2 a rok 1865 je již úctyhodně plodný – patří sem dvě velké symfonie (c moll a B dur), koncert A dur pro violoncello s doprovodem klavíru a písňový cyklus Cypřiše. Na konci šedesátých let pak vznikají kromě jiného další tři smyčcové kvartety a historická opera Alfred, ve které Dvořák zhudebnil německý text. Všechny tyto skladby jsou překvapivě rozsáhlé, závažné a koncepčně odvážné – tedy žádné úpravy a jednoduché kompozice chrámového varhaníka. Přesto však je skladatel píše jakoby pro sebe – „do šuplíku”, bez naděje na vydání nebo veřejné provedení.

Kterak tam ke štěstí, prvním úspěchům a lásce přišel

Na počátku sedmdesátých let začíná Praha poprvé mluvit a psát o Dvořákovi jako o skladateli. Některé z jeho nových skladeb jsou prováděny na veřejných nebo soukromých koncertech a akademiích, jiné vycházejí tiskem. Dvořák se snaží prosadit i s díly operními.

V téže době opouští divadelní orchestr, kde jistě nasbíral mnoho praktických zkušeností pro svou vlastní tvorbu – jak operní, tak orchestrální. Nastupuje na trochu lépe placené místo varhaníka v chrámu sv. Vojtěcha (ve Vojtěšské ulici na Novém Městě), které potom zastává po tři roky v letech 1874 – 1877.

Změna existenčního zázemí nepochybně souvisela s událostmi ve Dvořákově osobním životě. Dvaatřicetiletý skladatel se na podzim 1873 oženil se svou bývalou žačkou Annou Čermákovou. Předtím se marně ucházel o její starší a krásnější sestru Josefinu, populární herečku činohry Prozatímního divadla. Podle všech dostupných svědectví byl Dvořákův manželský a rodinný život téměř vzorově šťastný a harmonický, přestože byl v prvních letech poznamenán hmotným nedostatkem a především tragickou ztrátou tří nejstarších dětí, které všechny zemřely v útlém věku. Dalších šest dětí, které se manželům Dvořákovým narodily, se pak dožilo dospělosti.

Rok po sňatku nastal vítaný obrat v životě Dvořáka-skladatele. Podal žádost o udělení státního stipendia, které každoročně vypisovala vídeňská vláda pro chudé talentované mladé umělce jednotlivých zemí monarchie. Antonín Dvořák toto stipendium obdržel a poté ještě v každém z následujících pěti let. Ještě důležitější než samotné udělení bylo to, jak jeho skladby z této doby vzbudily pozornost a obdiv dvou členů tehdejší stipendijní poroty. Byli jimi hudební kritik a pražský rodák Eduard Hanslick (1825 – 1904) a především skladatel Johannes Brahms (1833 -1897), který navíc upozornil na Dvořáka svého berlínského nakladatele Fritze Simrocka. Ten postupoval takticky a vydal nejprve z Dvořákových děl menší, přístupnější kusy, určené původně k domácímu muzicírování – Moravské dvojzpěvy op. 20 a op. 32 a vzápětí poté Slovanské tance op. 46 pro klavír na čtyři ruce. Úspěch u publika i u kritiky na sebe nedaly dlouho čekat. Na sklonku 70. let se tak Dvořák stal téměř přes noc mezinárodně uznávaným a žádaným skladatelem. Příjmy, které nyní začaly plynout z vydávání a provádění jeho děl, mu umožnily zanechat varhaničení i vyučování a věnovat všechen čas tvorbě – luxus, který si v jeho době (ale i později) mohli dovolit jen málokteří.

Konečně svět – Anglie

Osmdesátá léta znamenala pro Antonína Dvořáka období vrcholné tvůrčí formy a dalších domácích i mezinárodních úspěchů. Na domácí (pražskou) půdu se Dvořák snažil uvést především svá operní díla – tragického Dimitrije (1882) a úsměvného Jakobína (1888). Ve Vídni

a Německu byly žádány a provozovány hlavně jeho skladby instrumentální – symfonické i komorní. V této době se jeho skladby dostávají také do Anglie, země s bohatou koncertní a zejména vokální sborovou tradicí. Po úspěšném londýnském provedení duchovní kantáty Stabat mater na jaře 1883 následovalo pozvání k dirigentskému vystoupení a poté objednávky nových velkých děl.

Dvořák navštívil Londýn a další anglická města celkem devětkrát – v letech 1884 – 1886, 1890 – 1891 a 1896. Pro Anglii zkomponoval velká díla kantátová a oratorní: Svatební košile op. 69 (1884) podle balady K. J. Erbena, Svatou Ludmilu op. 71 (1886) na slova 104. Vrchlického a Requiem op. 89 (1890). V Londýně také pod jeho taktovkou poprvé zazněla v dubnu 1890 osmá symfonie G dur op. 88 a v březnu 1896 pak slavný violoncellový koncert h moll op. 104.

V roce 1880 se Dvořák spřátelil s ruským skladatelem Petrem Iljičem Čajkovským. Ten pozval Dvořáka počátkem roku 1890 do Ruska. Koncerty v Moskvě a Petrohradě se však nesetkaly s větším ohlasem a zájmem tamního publika.

Amerika

Stalo se to 6. června roku 1891, dva měsíce před Dvořákovými padesátými narozeninami a pár dnů před jeho již sedmým odjezdem do Anglie, kde mu měl být tentokrát udělen čestný doktorát univerzity v Cambridge. Skladatel obdržel telegram s dotazem, zda by nechtěl od října následujícího roku 1892 převzít vedení Americké národní konzervatoře hudby v New Yorku. Telegram byl poslán z Paříže, jeho odesilatelkou byla paní Jeanette Thurberová – zakladatelka a prezidentka tohoto hudebního ústavu. Zprostředkovatelem při vyjednávání mezi skladatelem a paní Thurberovou se stal Dvořákův londýnský přítel a mecenáš, hudební

nakladatel Alfred Littleton. Od něj se zřejmě Dvořák dozvěděl další podrobnosti a podmínky budoucího amerického angažmá. Rozhodování nebylo jednoduché a vyžádalo si delší čas. Na jedné straně stály finanční podmínky, které byly velmi lákavé – nabídnutý plat 15.000 amerických dolarů ročně byl pětadvacetkrát (!) vyšší než ten, který dostával jako profesor konzervatoře v Praze (zde začal působit krátce předtím jako vůbec první profesor kompozice v historii tohoto ústavu).

Na druhé straně stála namáhavá cesta přes oceán a hlavně změna prostředí a způsobu života, která se dotýkala celé skladatelovy rodiny. Kromě toho se Dvořák dlouho radil o právních detailech chystaného kontraktu a snažil se pamatovat na všechny možné nepředvídané okolnosti, což se později ukázalo být prozíravé. Nakonec v prosinci 1891 smlouvu s newyorskou konzervatoří podepsal a následujících devět měsíců, které zbývaly do odjezdu za oceán, věnoval loučení a přípravám na cestu. Nejprve absolvoval velké koncertní turné po českých a moravských městech – celkem 40 koncertů, na nichž byly prováděny jeho skladby a na

nichž účinkoval jako pianista. V posledních týdnech před odjezdem se pak zabýval kompozicí děl, která si u něj objednala paní Thurberová a která měla zaznít krátce po jeho příjezdu u příležitosti oslav 400. výročí objevení Ameriky. Text slavnostní kantáty The American Flag (Americký prapor) obdržel příliš pozdě a nemohl tudíž skladbu včas dokončit. (Byla potom provedena až po jeho odjezdu v dubnu 1895.) Jako náhradní řešení zvolil tradiční latinské Te Deum laudamus, které zhudebnil pro sopránové a barytonové sólo, sbor a orchestr a které pak bylo poprvé provedeno na jeho prvním koncertu v New Yorku 21. října 1892.

15. září 1892 se Dvořák rozloučil s Prahou a vydal se na svou první cestu do Nového světa. Spolu s ním odcestovali manželka a dvě děti – nejstarší dcera Otilie a syn Antonín. Zbývající čtyři děti manželů Dvořákových zůstaly zatím doma v péči příbuzných. Ve skladatelově doprovodu nechyběl ani mladý Čechoameričan a čerstvý absolvent houslového oddělení pražské konzervatoře Josef J. Kovařík (1870 – 1951), který se pak v Americe stal Dvořákovým nepostradatelným pomocníkem a osobním tajemníkem. Jeho zápisky jsou pro nás cenným dokladem o skladatelově americkém pobytu.

V New Yorku se Dvořákovi dostalo okázalého přijetí, mimo jiné také od českých krajanů. Brzy se mu tam zalíbilo a zpočátku měl prý dokonce pocit, že se mu v New Yorku žije klidněji než v Praze. Jeho povinnosti na konzervatoři byly především pedagogické a dirigentské. Třikrát týdně dopoledne dával hodiny kompozice a dvakrát týdně odpoledne zkoušel se školním orchestrem. Od administrativních úkolů spjatých s vedením školy byl naopak osvobozen.

Spillville

První školní rok rychle ubíhal a než se kdo nadál, byly zde letní prázdniny, které trvaly celé čtyři měsíce. Původně se chtěl Dvořák vrátit do Čech, avšak nakonec využil pozvání Josefa Kovaříka i možnosti uvidět kus amerického kontinentu a naplánoval si návštěvu jeho rodiště Spillville ve státě Iowa na americkém Středozápadě. V této osadě, kde působil Kovaříkův otec jako učitel, žila početná česká komunita. Na přelomu května a června 1893 dorazily do New Yorku Dvořákova švagrová a služebná se zbývajícími čtyřmi dětmi. Konečně byli zase všichni pohromadě a po krátkém oddechu se 3. června společně vydali na prázdniny. 2 000 km dlouhá cesta vlakem trvala přes tři dny a vedla přes Philadelphii, Chicago a prérie státu Illinois až na druhý břeh řeky Mississippi. Závěrečné kilometry absolvovali koňským povozem.

Pobyt ve Spillville byl pro skladatele velmi šťastný a inspirativní. Přerušily ho jen zájezdy do Chicaga na světovou výstavu, kde Dvořák uvedl 12. srpna své skladby, a do Omahy a St. Paul za českými krajany. Ve Spillville vznikly dvě skladby pro komorní smyčcové obsazení – kvartet F dur op. 95 a kvintet Es dur op. 97 – a byla zde dokončena symfonie č. 9 „Z nového světa“. Rovněž zpáteční cesta přinesla nezapomenutelné zážitky v podobě zastavení u Niagarských vodopádů. Samotný návrat do New Yorku byl ale tentokrát poněkud pochmurný. Jistě, byla tu vyhlídka na provedení nové symfonie, které se také s velkou slávou uskutečnilo v prosinci 1893. To však nemohlo zastínit nemilou skutečnost, že v důsledku velké hospodářské krize se Dvořákova mecenáška ocitla náhle ve finanční tísni a neměla už dost prostředků na financování konzervatoře ani na smluvně sjednanou odměnu pro jejího ředitele. Nepochybně pod dojmem hmotného strádání v mládí se Dvořák téměř neustále trápil obavami z toho, že jednoho dne nebude moci dále komponovat, zchudne a nedokáže uživit početnou rodinu. V této situaci tedy propadl depresi a začal toužit po návratu domů. Je tudíž poněkud nepochopitelné, že se přesto odhodlal k tomu, aby krátce před odjezdem do Čech podepsal prodloužení smlouvy s newyorskou konzervatoří o další dva roky.

Zpět v New Yorku

Když se v říjnu 1894 Dvořák do New Yorku vrátil, bylo hned zřejmé, že to nebylo nejlepší rozhodnutí. Krize trvala, finanční situace paní

Thurberové se nezlepšila a skladateli, kterého tentokrát doprovázela manželka a syn Otakar, se stýskalo po domově čím dál víc. Když pak v dubnu 1895 ukončil výuku a odjížděl na prázdniny (v kufru si odvážel téměř dokončenou partituru violoncellového koncertu), byly jeho úmysly všem zřejmé. Po několika týdnech, v srpnu 1895, oznámil dopisem z Prahy své rozhodnutí, že už do Spojených států znovu nepřijede. Také nabídku k obnovení smlouvy, kterou obdržel o dva roky později v červnu 1897, zdvořile, avšak rozhodně odmítl.

Závěr bohatého života

Po návratu do Čech a odpočinku na letním sídle ve Vysoké u Příbrami, kam zajížděl pravidelně už od roku 1884, se Dvořák vrátil především k výuce na pražské konzervatoři. Právě v těchto posledních letech svého působení vychoval mnoho výborných žáků. Mezi nimi obzvlášť vynikli Vítězslav Novák (1870 – 1949), Oskar Nedbal (1874 – 1930) a Josef Suk (1874 – 1935), který se stal roku 1898 mistrovým zetěm. Jako skladatel se představil domácímu publiku nejprve čtyřmi symfonickými básněmi podle balad Karla Jaromíra Erbena: Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek op. 107 – 110, které zkomponoval v průběhu roku 1896 a které byly přijaty se smíšenými ohlasy. Vedle chvály a obdivu se objevily i velmi nevybíravé kritické odsudky. Totéž potkalo Dvořákovu poslední instrumentální skladbu, symfonickou báseň Píseň bohatýrská op. 111, kterou nastudoval a poprvé provedl ve Vídni koncem roku 1898 čerstvý kapelník tamější Dvorní opery Gustav Mahler. Zbývající část Dvořákovy tvorby přestavují opery: Čert a Káča (1898), Rusalka (1900), která patří k vrcholným dílům dobového operního repertoáru, a posléze Armida (1903), která skladatelovo životní dílo uzavírá. Vzápětí po její pražské premiéře Dvořák onemocněl a 1. května 1904 v Praze zemřel.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.