Období dvou posledních desetiletí 19. století, v nichž Antonín Dvořák dosáhl svého tvůrčího vrcholu, je v obou zemích, ve kterých během této doby žil – v Čechách i v USA, charakteristické převratnými změnami. Český národ ve 40. letech 19. století sice v boji o svoji holou existenci vyhrával, ale otázka jejího charakteru zůstávala nadále otevřená. Český jazyk, kultura a postupně i věda začínaly prokazovat svoji životaschopnost, ale ve většině oborů nebyly schopny sledovat vývoj v západní Evropě a splnit náročná kritéria kladená na moderní umělní a vědu. Navíc politická a hospodářská svoboda zůstávala pro českou společnost stále nereálná. Teprve od roku 1848 vznikala samostatná politická reprezentace, která předkládala politické požadavky. Musela však ještě zažít mnoho hořkých porážek. Ty ale nemohly zabránit nesmírnému hospodářskému a kulturnímu vzestupu, který česká společnost ve druhé polovině 19. století prodělala.
Vedle politického se rozšiřovalo i české společenské spektrum. Ke svému českému původu se začínalo hlásit stále více podnikatelů, příslušníků svobodných povolání či profesorů, a ruku v ruce s tím se začaly objevovat samostatné české instituce. Vznikaly české banky, české firmy sílily a navazovaly zahraniční kontakty. Rozdělení univerzity vytvořilo podmínky pro výchovu české inteligence. V nové situaci přestávalo být pro českou kulturu a vědu nejdůležitější národní hledisko – podřizovalo se samostatným uměleckým a vědeckým hodnotám. Snad nejnázorněji se tento posun projevil ve sporu o Královédvorský a Zelenohorský rukopis a v Manifestu České moderny.
Antonín Dvořák s rodinou v New Yorku
V 80. a 90. letech 19. století byl tedy na historickém území českého národa v plném proudu přechod k moderní, sebevědomé a široce rozvrstvené společnosti s pevnými základy, která mohla usilovat o naplnění nejvyšší touhy – po vlastním státu.
Americké přistěhovalectví
Na počátku 90. let přišel Antonín Dvořák do Spojených států amerických, které v té době prožívaly neméně závažné období. Po občanské válce a vítězství průmyslového Severu byla zahájena postupná přeměna USA v politickou, hospodářskou a nakonec i kulturní velmoc. Při zakládání nových průmyslových center byli jako pracovní síla využíváni jednak bývalí otroci a jednak noví přistěhovalci z Evropy. Stále mohutnější příliv imigrantů zaznamenával změny v národnostní skladbě: zatímco do roku 1860 převládali přistěhovalci germánského nebo keltského původu ze severní nebo západní Evropy, od 70. let narůstalo množství imigrantů románského, slovanského nebo židovského původu z Evropy jižní a východní. V jednotlivých desetiletích 19. století se jejich počet pohyboval mezi 3-5 miliony a vrchol pak nastal v prvním desetiletí 20. století, kdy dosáhl dokonce 8,8 milionu osob.
Česko - americké vztahy
Povolání Antonína Dvořáka na newyorskou konzervatoř nespadlo z čistého nebe. Navazovalo na předchozí kontakty mezi oběma zeměmi, které se rozvíjely překvapivě intenzivně. V roce 1865 založil Vojta Náprstek s Karolinou Světlou Americký klub českých dam. Sám Náprstek kromě toho budoval česko-americkou knihovnu a sbíral dokumentaci o amerických poměrech. Vycházely knihy o americkém zeměpisu a přírodě a také o amerických dějinách. Řada českých umělců a novinářů (J. V. Sládek, malíř Bohuslav Kroupa, novinář Gustav Habrman aj.) odjížděla dočasně či natrvalo do USA a informovala českou veřejnost o americké realitě.
V USA se naopak objevovaly překlady děl české literatury (např. Babičky) i prací o českých dějinách. V Praze již od roku 1869 působil americký konzulát. Jeho úkolem bylo napomáhat hospodářským a obchodním stykům, mapovat je a také zkoumat příčiny českého vystěhovalectví do USA. Zajímavé je, že v letech 1887-1889 vykonával tuto funkci Čech Karel Jonáš pocházející z Malešova u Kutné Hory, který musel z politických důvodů opustit počátkem 60. let Rakousko-Uhersko a kterému se tak přes dlouhotrvající odpor rakouské vlády podařil skutečně triumfální návrat do staré vlasti.
Češi v Americe
Právě vystěhovalectví tvořilo asi nejdůležitější bod vzájemných vztahů. V USA žilo podle odhadů asi 85 tisíc Čechů. Poté ale začal jejich počet prudce narůstat, takže před první světovou válkou se odhady vyšplhaly až na půl milionu osob. Pro české přistěhovalectví bylo typické, že Češi většinou přicházeli v celých rodinách a že tedy přesídlovali natrvalo.
Byli mezi nimi i městští a státní zaměstnanci, lékaři, lékárníci, drogisté, hostinští. Postupně vznikaly i různé zájmové spolky a česko-anglické večerní školy věnující se především výuce angličtiny. V posledních dvou desetiletích 19. století přicházeli do USA Češi s lepším vzděláním, kteří se snáze učili anglicky, častěji se ucházeli o americké občanství a zapisovali se do voličských seznamů. Svojí snahou využít možností nabízených americkou společností se odlišovali od většiny ostatních etnických skupin.
Česká centra vznikala v Milwaukee a St. Louis, později v Clevelandu, Pittsburghu a na konci století se nejvíce Čechů usazovalo v Chicagu
a New Yorku a ve farmářských státech Texasu a Nebrasce. Česká inteligence se zapojovala do americké politiky velmi aktivně – např. z české komunity v Chicagu vzešel pozdější chicagský starosta Anton Čermák, který ve městě vytvořil organizaci Demokratické strany.
Vedle politiků na sebe samozřejmě upozorňovali také čeští podnikatelé. Specializovali se jak jinak než na pivovarnictví a pily. V New Yorku ovládaly české firmy výrobu perleťových knoflíků a obchod s nimi. Ve větších českých centrech vznikaly i české banky.
Na konci 19. století tedy představovali Češi v USA bohatě rozvětvené a sebevědomé společenství, které si na jedné straně vybudovalo prestiž a uznání, avšak na straně druhé se postupně začleňovalo do americké společnosti a oslabovalo tím pouta se starou vlastí.