Čtrnácté století zaujímá v evropských dějinách výsostné postavení. Od západní až k východní výspě kontinentu vládlo shodné náboženství, gotická kultura na rozličných stupních svého vývoje, podobné monarchické systémy i hospodářský výrobní způsob. Zatímco na východě vydávala gotika své zralé plody, západ pociťoval spíše únavu a spěl ke krizi prohloubené morovou epidemií let 1348 – 1351. Příslib v podobě nových humanisticko-renesančních hodnot se v této době rodil v italských městských republikách. Evropa 14. věku byla ve znamení národních monarchií, z nichž zaujímalo nejpřednější místo francouzské království, které přebralo štafetu po upadající římsko-německé říši. Na severozápadě začínala monarchii rodu Kapetovců pomalu konkurovat ostrovní Anglie, proti níž se francouzští panovníci snažili pojistit spojeneckými svazky se středoevropskými vládci. Souhrou okolností vymřely roku 1301 a 1306 starobylé dynastie uherských Arpádovců a českých Přemyslovců a na stolce byli zvoleni Karel Robert z Anjou z vedlejší větve Kapetovců a Jan Lucemburský, syn římského krále Jindřicha VII. Lucembursko se sice rozkládalo na západním okraji říše, ale v propletenci vazalských vztahů byla hrabata v lenním poměru k francouzskému králi.
Král rytíř a diplomat
Čtrnáctiletý Jan přišel do českého království jako manžel Elišky Přemyslovny přímo z prostředí pařížského královského dvora, kde byli mladí příslušníci rodu obvykle vychováváni. Přivedl s sebou družinu rytířů ze svého hrabství, v duši jinocha vzpomínky na velkolepost dvora a ve svých představách i francouzské politické zvyklosti. Vzdálené Čechy se mu nikdy nestaly domovem, a tak po uzavření příměří s domácí šlechtou roku 1318 sedlal stále častěji koně a odjížděl do rodného Lucemburska a vábivé Francie. V Paříži byl Jan vítaným hostem, ceněným spojencem a jeho potomci a příbuzní výhodnými partiemi. Nejprve roku 1322 pojal francouzský král Karel IV. Krásný za choť Janovu sestru Marii, poté rozehrál Jan Lucemburský hru pro svého prvorozeného synka Karla, jemuž roku 1329 vystrojil sňatek s Blankou z Valois, nevlastní sestrou budoucího francouzského krále Filipa VI. (1328 – – 1350), zakladatele nové panovnické dynastie Valois, vedlejší větve Kapetovců. Spříznění s rodem Valois dovršil „král diplomat“ nabídkou ruky své dcery Jitky (Bony) pozdějšímu králi Janovi II. Dobrému (1350 – 1364).
Počátek stoleté války
Věrnost svým lenním pánům a příbuzným osvědčil Jan i v konfliktu Francie s Anglií, známém jako stoletá válka (1337 – 1453). Anglický panovník Eduard III., spřízněný po přeslici s Kapetovci, ve snaze hájit državy v jihozápadní Francii a ostrovní zájmy ve Flandrech napadl dědický nárok Filipa VI. na francouzský trůn. První větší střetnutí v námořní bitvě u Sluis roku 1340 skončilo drtivou porážkou francouzské flotily. Pozemní vojska změřila své síly až 26. srpna roku 1346 u Kresčaku poblíž kanálu La Manche. Nedisciplinované francouzské železné pány kosily jednoho po druhém šípy anglických lučištníků a bitva, v níž podle francouzských kronikářů padl výkvět rytířstva, skončila katastrofální porážkou Francouzů. Na bitevním poli zůstal ležet i král Jan, zatímco jeho syn Karel, čerstvý římský král, unikl s drobným zraněním. Krále cizince i diplomata, klenot panovnických dvorů oslavil jeho dvořan Guillaume de Machaut ve skladbě Soud českého krále slovy: „A proto přišel jsem s rozvahou, abych vám jmenoval rytíře, jenž velmi je hoden lásky. Neboť z této ani z oné strany moře není laskavějšího, přímějšího srdce, v němž by bylo méně hořkosti. Vždyť štědrostí předčí Alexandra a Hektora hrdinstvím. Je ozdobou vší urozenosti a nežije jako otrok svého bohatství, spíš nežádá nic, mimo čest, ze všech vojenských statků a je veselejší, když může říct: Tu máš, než je žádostivec, když béře z jeho majetku.“
Francie na počátku i na konci
Plody sladké Francie ochutnal v dětském věku také Karel IV., jehož po vzoru předků odvezl na dvůr posledních Kapetovců jeho otec a zajistil mu nevšední výchovu. Po sedmi letech opouštěl Francii vzdělaný kralevic, který otevřel Čechy vlivům francouzské kultury. Svatovítská katedrála Matyáše z Arrasu, jedinečná sbírka svatých ostatků, most přes Vltavu, pražská univerzita s předobrazem pařížské Sorbony i vysazení burgundské révy mají své francouzské vzory a kořeny. Na sklonku svého života se císař na přelomu let 1377 – 1378 vydal do Paříže, aby jednáním s Karlem V. Moudrým pojistil polskou korunu pro syna Zikmunda. Dávno zasuté vzpomínky na šťastné dětství ožily při Karlově setkání s Isabelou, sestrou první Karlovy manželky Blanky, když se oba tváří v tvář dali do pláče. Po skonu obou silných panovníků čekala Francii i Čechy za vlády jejich nerozhodných synů Karla VI. a Václava IV. neradostná léta a temná budoucnost domácích bojů a náboženských válek.