Ballo delle Ingrate
Monteverdi je autorem nejen oper, které se zpočátku označovaly jako „favola in musica“ nebo také „drama per musica“, ale také dalších děl určených ke scénickému provozování. Opera byla chápána jako hudební drama, jako literární útvar transformovaný hudebními prostředky. Monteverdi a další italští autoři raného baroka skládali i kompozice určené ke scénickému provozování, které neměly charakter opery. Jednalo se o skladby označené jako ballo, turnajová hra, intermédium, prolog k inscenaci a další malé dramatické scény, které byly často doprovázeny tancem. Provozovány byly při různých slavnostních příležitostech, které přicházely v běhu dvora či města, jako kupříkladu při svatbách, oslavě narozenin významného člena vládnoucího rodu, korunovaci, význačných návštěvách, při bálech, hostinách a slavnostech všeho druhu. Tato představení vyžadovala často řadu dalších aktivit: byly pořizovány nákladné dekorace, šily se kostýmy, stavěly se stroje k vytváření divadelních efektů, cvičila se taneční a herecká vystoupení a podobně. Tyto scénické aktivity i jejich příprava byly často zřejmě více středem pozornosti než hudba k tomu zkomponovaná. Jednalo se v prvé řadě o podívanou a zábavu. Na přípravě a realizaci těchto vystoupení se často v Mantově podíleli i členové rodu Gonzagů.
Už vlastně druhá Monteverdiho opera Arianna měla jiné poslání než Orfeo. Byla určena ke svatebním slavnostem, jako určité vyvrcholení sledu různých scénických děl. Pestrost těchto slavností konaných roku 1608 dokládá pořadí realizace jednotlivých děl: 28. května byla uvedena Arianna, 29. ráno podnikli účastníci lovecký výlet, 2. června byla hrána Guariniho komedie L’Idropica s hudbou čtyř skladatelů včetně Monteverdiho, 3. června se konaly turnaje s názvem Il trionfo dell’onore, 4. června bylo předvedeno Monteverdiho Ballo delle Ingrate a 5. června Baletto d’Ifigenia. Monteverdi často používal pro označení skladeb určených k tanečnímu scénickému projevu pojem „ballo concertato“. Pro tyto skladby je vedle přítomnosti tance charakteristické i užití madrigalové techniky, umístění částí ryze instrumentálních a časté užití zpěváka-vypravěče. Některé skladby tohoto druhu umístil Monteverdi do svých knih madrigalů a touto cestou se nám dochovaly dodnes.
Jednou z nich je Ballo delle Ingrate (Balet nevděčnic). Je příkladem dvorského baletu – nového žánru, který přišel do Itálie z francouzského aristokratického prostředí. Kombinoval pantomimu, tanec, vokální a instrumentální hudbu. Toto ballo se nám dochovalo oproti jiným podobným, neboť Monteverdi měl u něho pocit opravdového autorství. Řada jiných totiž zřejmě vznikala jako užitková hudba. V předmluvě k tisku Scherzi musicali z roku 1607 kupříkladu Claudiův bratr Giulio Cesare omlouvá zaneprázdněnost svého bratra tím, že musí komponovat pro mantovský dvůr turnaje, balety a komedie. Ballo delle Ingrate je složeno na téměř frivolní text, který je zaměřen proti ženám, jež odmítají lásku. Hlavními postavami jsou Venuše, Amor a Pluto. Amor prosí Venuši, aby přiměla Pluta, aby ženy, které se nacházejí v pekle, neboť odmítaly prosby svých ctitelů, vrátil na chvíli na zem. Pluto tak učiní a donutí tyto „nevděčnice“, aby tancovaly na zemi tanec, z něhož by všechny namyšlené pozemšťanky poznaly, jaká je čekají v pekle muka za jejich neoblomnost a nepřejícnost lásce.
Monteverdiho skladba je kompozičně zajímavá tím, že její součástí je recitativní dialog. Zpěváci a hudebníci byli profesionálové, mezi nimi i Virginia Andreini, zřejmě vynikající interpretka, která svým výkonem mimořádně zaujala. Tanečníky tvořilo osm dvorních dam a šest šlechticů, mezi nimi i mantovský vévoda Vincenzo a jeho syn Francesco. Autorem textu byl Ottavio Rinuccini. Toto ballo bylo zařazeno do Osmé knihy madrigalů a vydáno tiskem v Benátkách roku 1638.
Il Combattimento di Tancredi e Clorinda
Ve stejné sbírce bylo otištěno i Il Combattimento di Tancredi e Clorinda. Poprvé bylo provedeno v Benátkách v Palazzo Mocenigo v roce 1624. Zhudebňuje 12. zpěv z epopeje Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém, díla, které bylo v pozdně renesanční Itálii velice populární. Obsahem zhudebněného zpěvu je příběh křižáckého rytíře Tacredima a saracénské dívky Clorindy. Ta se převlékne za muže a bojuje proti křesťanům. Osud svede oba hrdiny dohromady a ti se utkají v boji. Tancredi po zuřivém boji zvítězí a smrtelně Clorindu zraní. Až teprve když soupeři sundá helmici, pozná, že bojoval s krásnou dívkou. Clorinda ho v posledních chvílích života požádá, aby ji pokřtil. To je způsob, jak může umřít klidná, neboť poznává, že „ráj se otevírá. Odcházím v míru!“
Combattimento má jednoduché obsazení: účinkují zde tři zpěváci – Clorinda (soprán), Tancredi (tenor) a Testo neboli vypravěč (tenor). K tomu pět smyčcových nástrojů a continuo. Combattimento není dialogem, jeho základem je vypravěč – Testo. Monteverdi v krátké předmluvě ke skladbě hovoří o způsobu provozování skladby. Označuje ji jako skladbu „con gesto“, neboli určenou ke scénickému provozování. Zároveň ji označuje za spojení zpěvu a pantomimy. Clorinda a Tancredi mají řídit své kroky podle textu skladby a „nedělat nic víc, ani nic méně“. Celá skladba je nesena velmi působivým a stále přítomným napětím, které je způsobeno zvláštním parlandovým projevem vypravěče a užitím „stile concitato“ – vzrušeného stylu, o kterém Monteverdi hovoří v předmluvě k Osmé knize madrigalů. Autor užívá velmi působivě i zvukomalbu, včetně rytmu cvalu koní, který je imitován rychlým střídáním dlouhé a krátké noty. Poprvé v historii zde bylo předepsáno pizzicato smyčců. Velmi funkčně je užito i tremola a dalších působivých způsobů hry na nástroje. Skladba je naplněna vyjádřením extrémních lidských citů od nedůvěry, přes nenávist až po lásku a smíření. Monteverdi v ní použil opravdu široké spektrum zhudebnění lidských afektů. Skladba zaujala již při premiéře a stala se jednou z nejhranějších a nejvyhledávanějších Monteverdiho skladeb v současnosti.
Závěr Combattimenta
Testo
Ač probodenou, vítěz dále štve ji,
ohrožuje, sleduje šlépěje.
Zatímco klesá, na rtech v beznaději
poslední slova hlas jí rozechvěje, ta slova,
jež duch nový diktuje jí,
Svatý duch víry, lásky, naděje:
Bůh dal jí ctnosti, jež nechtěla v žití,
a těm teď v smrti děvečkou má býti.
Clorinda
Tys zvítězil, odpusť a soucit měj
ne s tělem, to již nemá žádný strach,
však s duší, za ni modli se a dej
mi svátost křtu, jež smyje vin mých prach!“
Testo
Sladkost těch slov, tělesná beznaděj,
zachvívá mu srdcem v útrobách,
sestoupí v ně a všechen hněv tam zháší
a ponoukají mužné oči k pláči.
Že nedaleko odtud pramenil
zurčící potok v boku skály skryt,
běžel k němu a přilbu naplnil,
vrátil se, zbožnou službu vyplnit.
Ruka se chvěla, když se pokusil
neznámé dosud sejmout z čela kryt.
Spatřil ji. Poznal. Němé shledání!
Jak strašný pohled! Jaké poznání!
Dosud však žije. Všecky zbylé síly
v tom okamžiku k stráži srdce sbírá.
Tajíc trýzeň, obrátí se v té chvíli
pro křest k tomu, pod jehož mečem zmírá.
Formule svaté obřad naplnily,
tvář změněná v úsměvu k nebi zírá,
jako by řekla – v srdce jas a víru:
Clorinda
„Ráj se otevírá! Odcházím tam v míru!“