Období tzv. třetí republiky, jehož počátek datujeme porážkou ve válce s Pruskem v roce 1870, představuje ve francouzských dějinách etapu, kterou lze z různých hledisek hodnotit zcela odlišně. Na jedné straně je dodnes symbolem politické krize, na straně druhé přineslo neobyčejný rozmach umění a vědy a učinilo z Francie a zejména z Paříže magnet pro celou Evropu.
Francouzská věda: dodnes významné objevy
Jestliže na poli politickém byla doba přelomu století ve Francii velmi bouřlivá a dala vzniknout jevům, které v mnohém předjímaly ideje a slovník genocidních hnutí 20. století, na rovině duchovní představují tato léta jedno z nejskvělejších období nejen francouzských, ale též světových dějin. Je charakterizováno ohromujícím rozvojem vědeckého bádání a objevů. Na podkladě děl filozofů (zejména Augusta Comta) zdůrazňujících sílu lidského rozumu posilovaly objevy francouzských přírodovědců a techniků důvěru v člověka a jeho schopnosti poznat a ovládnout svět a přírodu. Z dlouhé řady jmen je možno uvést alespoň objevy manželů Curieových odkrývající tajemství radioaktivity, práce Henriho Poincarého a Charlese Emila Pickarda v matematice nebo Louise Pasteura v biologii a lékařství. Stranou pokroku rozhodně nezůstávala ani francouzská technika. Právě tehdy vstupovala do obecného povědomí jména majitelů automobilek Peugeot, Renault, Citroēn, jejichž auta byla opatřena gumovými pneumatikami z továrny bratrů Michelinových.
Úspěchy sociálních věd samozřejmě nejsou tolik zjevné a někdy bývá obtížnější je uchopit. Přesto je dnes s odstupem celého století jasné, že například sociolog Emile Durkheim se stal jedním z všeobecně uznávaných klasiků svého oboru. Jeho analýzy proměn moderního světa a role náboženství v něm jsou dodnes platné a jeho pokračovateli přijímané.
Přelom v umění
Francouzskou kulturu tohoto období charakterizoval především nástup nových uměleckých směrů, které učinily z Francie a zejména z Paříže nejvýznamnější centrum světového umění. Je ale přirozené, že v jednotlivých oborech umělecké tvorby se nové trendy prosazovaly s různou intenzitou. Zatímco v próze do značné míry přetrvávaly tradiční formy (byť s poněkud proměněnými obsahy), francouzská poezie byla ovlivněna dekadencí a symbolismem. Právě francouzští básníci tvořící na přelomu století jsou jedněmi z hlavních reprezentantů toho, co Paříž znamenala pro světové umění. Jean-Arthur Rimbaud, Paul Verlaine nebo Stéphane Mallarmé vnesli do poezie zcela nové vidění světa. Jejich básně neměly pouze neutrálně popisovat svět, ale samy chtěly být dramaticky až drasticky prožívány. Jako reakce na realistickou prózu pohybující se ve světě bídy hledali někteří básníci únik do světa vznešených symbolů, čisté krásy a čistých forem. Ty byly poskvrněny znepokojujícími skutečnostmi dělnických a průmyslových čtvrtí, odkud čerpali svoje výklady realističtí spisovatelé.
Zmíněný racionalismus vycházející z vědeckých objevů a pokusy o přenášení vědeckých poznatků a postupů do umění vyvolávaly odpověď v podobě umělecké tvorby opírající se o pocity a intuici. Tento směr ovlivňoval filozof Henri Bergson, který do francouzské filozofie s její tradicí voltairovského a comteovského racionalismu vnesl důraz na myšlenky tvořivého vývoje a životního elánu jako vůdčího principu lidského i společenského života. Nejvýznamnějším literárním plodem tohoto obratu je nepochybně rozsáhlý šestisvazkový román Marcela Prousta Hledání ztraceného času.
Řekne-li se dnes Francie a Paříž na přelomu století, nelze rozhodně opomenout moderní francouzské malířství. Podobně jako poezie rozbilo tradiční formy a vydalo se hledat skutečnost ležící za obvyklými a svazujícími šablonami. Jeho rozchod s doposud obvyklým zachycováním reality se odehrával v několika podobách a stupních – od impresionismu přes fauvismus až ke kubismu. Tento postup směřoval ke zdůraznění individuálního prvku tvorby, vlastního pohledu na podstatu světa a také k odvratu od propracovaných forem k umění mimoevropských civilizací. Všestranný rozvoj věd a umění byl pochopitelně citelně zasažen první světovou válkou. Katastrofa do té doby nepoznaných rozměrů musela poznamenat nejen sama východiska, ale i výsledky umělecké tvorby.