Bio

Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov pocházel z Tichviny v novgorodské gubernii. Malé městečko nedokázalo svým obyvatelům nabídnout nic kromě dřiny a nudy všedního života. Proto ti, kteří se chtěli vymanit zaběhlému stereotypu, odcházeli za vidinou velkého světa do 180 kilometrů vzdáleného Petrohradu. Tam vedla cesta i malého Nikolaje, když jej rodiče v jeho dvanácti letech poslali podle rodinné tradice do kadetské školy. Nebylo by správné upírat tomuto prostředí jakýkoliv podíl na formování budoucího skladatele. Začněme proto naše vyprávění již zde.

 

Nikolaj se narodil 6. března 1844 do dobře zabezpečené rodiny statkáře Andreje Petroviče Rimského-Korsakova. Tento muž prokázal svého velkého ducha, když v souladu se svým demokratickým smýšlením již dlouho před oficiálním zrušením roboty v Rusku dopřával svým poddaným velké svobody. Starší rodinná historie však poukazuje k lidovému původu: jedna z Nikolajových babiček byla dcerou kněze, druhá rolníka. Od nich také převzal vřelý vztah k náboženským tradicím a ruské lidové písni. Ve městě, které stálo stranou moderní civilizace, se stále udržovaly lidové tradice a zvyky, jejichž nedílnou součástí byla hudba. Tu do sebe malý Nikolaj vstřebával v jejím přirozeném prostředí a později se výrazně odrazila v jeho hudební řeči. Totéž platí i o tradici staroruského kostelního zpěvu, jež v Tichvině přežívala z dřívějších dob.

Mladý Nikolaj

Nikolajovi rodiče, ačkoliv měli o budoucnosti svého syna jasnou představu, nijak nebránili jeho zálibě v hudbě. Od šesti let mu poskytovali učitele hry na klavír, pod jejichž vedením se seznámil s několika dobově populárními operami. Sám později vzpomínal, jak hrával fantazie na melodie z Hugenotů, Rigoletta nebo Ivana Susanina. V devíti letech se pokoušel zkomponovat své první skladbičky. Když Nikolaj dovršil dvanáct let, poslali jej rodiče do námořní kadetské školy v Petrohradě. Vydal se tak ve šlépějích svého o 22 let staršího bratra Vojina Andrejeviče. V červenci 1856 tak Nikolaj přijel poprvé do Petrohradu – do města, které se mu stalo domovem, inspirací a svědkem jeho tvůrčího rozvoje, do města, které rozhodovalo o úspěchu jeho skladeb.

V kadetské škole

Služba v námořnictvu skýtala absolventům této školy dobré zabezpečení, a tak ani Nikolaj nepovažoval šestileté studium za brzdu svého uměleckého rozvoje. Obdržel parádní uniformu se šavlí a helmou s chocholem a začal svědomitě studovat. Jelikož do Tichviny měl daleko, zůstával celý čas v Petrohradě a ve volných dnech docházel na hodiny klavíru. Navštěvoval operní představení a z různých úprav melodií pro klavír poznával další a další opery. Velkým obdivem vzplanul především k tvorbě Michaila Ivanoviče Glinky. Petrohradské koncerty jej také uvedly do soudobé symfonické tvorby.

Nikolaj měl štěstí, že se mu dostalo takového učitele hudby, jakým byl vynikající klavírista Théodore Canille. Pod jeho vedením tak začal poprvé systematicky studovat skladby Bacha, Beethovena, Schumanna, Chopina a dalších. Když se Korsakov pustil v sedmnácti letech do kompozice své první symfonie, doporučil mu Canille studium pod vedením Milije Alexejeviče Balakireva. Tomuto umělci bylo sice jen něco málo přes dvacet let, to však nevadilo tomu, aby se díky svému talentu a teoretickým znalostem stal vůdčí osobností skupiny mladých skladatelů-samouků nazvanou Mocná hrstka. Zde se Korsakov seznámil s Modestem Petrovičem Musorgským, Césarem Kjujem a později též s Alexandrem Porfirjevičem Borodinem. Zde se také začal pod Balakirevovým vedením zabývat hudbou na profesionální úrovni.

Tři roky na moři

V březnu roku 1862 Korsakov absolvoval kadetskou školu a očekávalo se, že nastoupí službu námořního kadeta. V té době již věděl, že se jeho osudem stane hudba a snažil se s pomocí Balakirevovou zprostit služební povinnosti. Nakonec však musel uposlechnout bratrovy autority. V říjnu se na dlouhou dobu rozloučil s Petrohradem a vydal se na dalekou, skoro tři roky trvající plavbu na palubě zámořské plachetnice Almaz (Diamant).

Jejich cesta vedla z Kronštadtu nejprve po altském moři do německého Kielu a odtud po moři Severním do anglického Gravesendu, kde bylo nutno obstarat nové stožáry a výstroj. Jako kadet dostával Korsakov méně zodpovědné práce, hlavně hlídky, a tak mu zbývalo dosti času. Ten trávil především četbou, neboť na palubě byla dobře vybavená knihovna. Navíc měl možnost průběžné korespondence se svou rodinou i s Balakirevem, který jej pobízel, aby dokončil svou započatou symfonii. Tak se stalo, že Andante z jeho první symfonie bylo zkomponováno na vlnách Severního moře bez klavíru. Partituru poslal poštou Balakirevovi, jenž ji spolu s Musorgským přehrál členům Mocné hrstky, kteří se o ní vyjádřili velmi pochvalně. Balakirev pak poslal Korsakovovi několik kritických poznámek, na jejichž podkladě byly provedeny dodatečné úpravy. V Anglii bylo na loď zakoupeno menší harmonium, a tak měl Korsakov možnost zvukové kontroly svých skladeb. Často hrával i k zábavě.

Začátkem března 1863 se posádka musela vydat znovu na cestu. V Polsku se rozpoutalo povstání proti ruské nadvládě a „Almaz“ měl držet hlídku v Baltském moři a bránit v dodávce zbraní Polákům. Křižovali Baltem asi čtyři měsíce, aniž by museli jedinkrát zasahovat. Na palubě vládla nuda a Korsakov neměl ani chuť do komponování. V létě se vrátili na čtyři dny do Kronštadtu. Korsakov alespoň viděl dirigovat Johanna Strausse v Pavlovsku a hned se vydal na 67 dní dlouhou zaoceánskou plavbu do New Yorku. Zde se Almaz přidal k ruské eskadře představující zálohu proti anglickým vojenským lodím. Z New Yorku podnikla část posádky výlet k Niagarským vodopádům. Tak se Korsakov obdivoval nádheře přírody na stejném místě, kde o třicet let později hledal inspiraci také Antonín Dvořák.

Když bylo zřejmé, že k válce s Anglií nedojde, byl clipper Almaz odvelen na další cestu. Tentokrát přes rovník na jižní polokouli – do Ria de Janeira. Odtud pak zpět přes Atlantik do španělského Cádizu, kam dopluli koncem roku 1864. Další rozkazy vedly posádku do Středozemního moře, v Nice Korsakov navštívil představení Gounodova Fausta. V té době byl také povýšen mezi důstojníky. Po smrti následníka carského trůnu se Almaz vracel se zastávkami v Anglii a Norsku zpět. V dubnu 1865 spustili kotvy doma – v Kronštadtu. Velká cesta skončila. Korsakov se po ní cítil hudbě zcela odcizen. Sám se považoval za důstojníka-diletanta, který si někdy rád zahraje nebo poslechne hudbu. Vrátil se pln dobrodružných zážitků a lásky k moři. Ta později našla konkrétní podobu v Korsakovově mistrovském díle – Sadkovi.

V Mocné hrstce

Na podzim roku 1865 Korsakov obnovil své styky s Balakirevem, který jej postupně získal zpět pro hudbu. Jelikož Korsakovovy důstojnické povinnosti nyní zabíraly nejvýše tři hodiny denně, mohl se značně věnovat skladbě a hudebním diskusím v Balakirevově kroužku, kde se vedle Musorgského a Kjuje nově setkal i s Borodinem a Alexandrem Sergejevičem Dargomyžským. Balakirev navíc dirigoval symfonické koncerty Bezplatné hudební školy. Korsakov pečlivě studoval repertoár těchto koncertů, chodil na zkoušky a pohroužen do partitury získával neobyčejnou zvukovou představivost a vstřebával do sebe bohatou zvukovost děl Berliozových, Lisztových a mnohých dalších.

To vše se odrazilo v Korsakovově první závažné kompozici po návratu do Ruska – v „hudebním obraze“ Sadko op. 5 z roku 1867. Na epizodu z ruských bylin o novgorodském kupci Sadkovi, kterému se poštěstí hrát ke svatebnímu veselí v říši mořského cara, jej upozornil sám Musorgskij. Námět byl Korsakovovi blízký už jen možností vylíčit hudbou jeho milované moře. Hudebně vděčí tato skladba v prvé řadě vlivu Lisztovu, jehož symfonické básně a především Mefistův valčík Korsakov dobře znal, mimo jiné díky Balakirevovým koncertům. Sám autor byl se Sadkem velmi spokojen, označoval jej za svou nejlepší dosavadní skladbu. Po úspěšné premiéře se však ozvaly i některé kritické hlasy vyčítající Korsakovovi cizí vlivy, ba dokonce trivialismus a diletantismus. Alexandr Nikolajevič Sěrov, vášnivý odpůrce skladatelů Mocné hrstky, Korsakova označil přirovnáním k vynikajícímu krajináři Ajvazovskému za pouhého koloristu. Nevědomky tak vyzdvihl nejsilnější stránku Korsakovovy zralé hudební řeči: barvitou instrumentaci.

Mocná hrstka: Miliji Balakirev, Cesar Kjui, Alexandr Borodin, Modest Mussorgsky, Nikolaj Korsakov

I ve své následující tvorbě zůstal Korsakov u programních skladeb. Zaujala jej orientální pohádka o pomstychtivém hrdinovi Antarovi, která dala vznik jeho Druhé symfonii, zkomponované necelý rok po Sadkovi. V ní vzdal hold Hectoru Berliozovi, který právě na přelomu let 1867 a 1868 osobně řídil provedení svých skladeb v Petrohradě. Stejně jako Liszt, zanechal i Berlioz podnět k růstu Korsakovova instrumentačního mistrovství. V Antarovi se odráží Berliozův vliv především v rozsáhlých partech pro trubky a lesní rohy.

Roku 1868 pojal Korsakov úmysl zkomponovat svou první operu – Pskovanku. Jako předlohu si zvolil námět z ruských dějin 16. století, z období krutovlády cara Ivana Hrozného. Operu dokončoval v zimě 1871/1872, kdy bydlel v jedné domácnosti s Modestem Petrovičem Musorgským, který se tehdy zabýval revizí svého epochálního Borise Godunova. Došlo tak k události v dějinách světové hudby naprosto ojedinělé: ve stejné době, ve stejném pokoji, u téhož klavíru a na témže stole vznikala dvě mistrovská operní díla. Musorgskij komponoval ráno, Korsakov pracoval odpoledne. Pskovanka je jedinou Korsakovovou tradičně koncipovanou operou, ve které je dramaticky nabitý děj přerýván uzavřenými hudebními čísly (áriemi, ansámbly a sbory). Takto „klasicky“ rozvrženou operu již Korsakov nikdy nenapsal. Všechny jeho pozdější opery jsou nejprve díly hudebními a teprve potom dramatickými, těží z lyrismu fantazijních příběhů, a tvoří tak hudebně-scénické pohádky. Jejich hrdinové nejsou pravými charaktery, ale spíš rozkošnými loutkami. Takové opery může dobře pochopit jen ten, kdo byl odchován ruskými pohádkovými příběhy. To se stalo jednou z brzd vstupu Korsakovových oper na světová operní jeviště.

Rok 1872 přinesl dvě události, které znamenaly mnoho v Korsakovově osobním i profesionálním životě. V lednu byl, aniž by si kdy řádně školil ve skladebných technikách, jmenován profesorem skladby a instrumentace na petrohradské konzervatoři. Tento post jej finančně zajistil natolik, že se v červnu oženil s Naděždou Purgoldovou, ženou obdařenou krásou i výjimečným hudebním nadáním. Byla výbornou pianistkou, dokázala sledovat manželovu skladatelskou činnost a být jí inspirací, připravovala klavírní úpravy Korsakovových děl k publikaci.

Rok nato byl Korsakov jmenován inspektorem hudebních těles ministerstva námořnictví. Stalo se tak na popud samotného ministra Krabbeho, který navzdory četným konfliktům se skladatelovým bratrem Vojinem dal po jeho předčasné smrti pozůstalým najevo svou náklonnost. Tuto funkci, jež Korsakova zbavila jakýchkoliv hmotných starostí, mohl vykonávat civilně. Navždy odložil důstojnickou uniformu a začal se z popudu své nové funkce vážně zabývat studiem hudebních nástrojů – jejich konstrukcí i technikou hry. Od záměru napsat rozsáhlý traktát o instrumentaci však později upustil.

Tvůrce operních pohádek

Sedmdesátá léta byla dobou, kdy se Korsakov rozsáhle zabýval ruskou lidovou hudbou. Z této jeho činnosti vzešly dvě sbírky lidových písní, které opatřil vlastním klavírním doprovodem. Spolupracoval také s Balakirevem a Anatolijem Konstantinovičem Ljadovem na přípravě nové edice Glinkových oper. Tato činnost se odrazila i ve vlastní Korsakovově tvorbě. V opeře Májová noc opustil dramatický realismus Pskovanky a vykročil vstříc fantazijnímu světu Gogolovy komické povídky, v níž se snoubí skutečný život na maloruské vesnici se světem víl a rusalek. Námět mu byl velmi blízký a dokázal z něj vytěžit maximum pro své dílo. V lidových sborech prokázal porozumění folklóru, v práci s orchestrem znalost Glinkových partitur. Premiéra se konala v lednu 1880 v Mariinském divadle v Petrohradě, v roli starosty vystoupil Fjodor Stravinskij, otec velkého modernisty Igora.

V zajetí nadpřirozených sil zůstal i při kompozici své následující opery – Sněhurky (premiéra 1882). Ostrovského hra Korsakova zaujala natolik, že při její četbě mu v mysli rovnou zněly motivy, akordy a celé hudební plochy budoucího díla. V hudbě je slyšet několik autentických lidových melodií, ohlasy náboženských zpěvů i zvuků přírody, kokrhání kohouta apod. Čiší z ní pohoda a ohromení přírodou ovládanou pohanskými božstvy, která svou mocí řídí i svět lidský. Zvuk orchestru se vyznačuje pestrou paletou barev různých sólových nástrojů, především klarinetu. Hudební charakteristika přírodních božstev Korsakova přivedla k užití celotónových postupů. Tím jej přiblížila jazyku hudby přelomu 19. a 20. století.

Vrcholná instrumentální tvorba

Po premiéře Sněhurky se Korsakov na nějaký čas odmlčel. Příčinou byla především smrt Musorgského (1881), jehož pozůstalost Korsakov zpracovával. Nešlo pouze o přípravu jeho děl k vydání tiskem, ale bylo nutné celou řadu skladeb nejprve dokončit nebo instrumentovat, neboť Musorgskij po sobě zanechal spíše velkolepé fragmenty než hotová díla. Brzy poté, v roce 1883, Korsakov následoval Balakireva, který byl jmenován hudebním ředitelem carské Dvorní kapely, a stal se jeho zástupcem. I tato činnost mu ubírala čas, který by jinak věnoval kompozici. Do roku 1887 se tak kromě několika méně významných skladeb věnoval pouze úpravám svých dřívějších kompozic.

Do této doby spadá Korsakovovo seznámení s bohatým obchodníkem se dřevem a náruživým amatérským violistou Běljajevem. Tento muž nejprve ve svém domě pořádal každý pátek večery komorní hudby, na kterých se scházeli mladí skladatelé (vesměs Korsakovovi žáci) k provozování smyčcových kvartetů. Později jim svými prostředky vypomáhal najímat koncertní sály a orchestry k provedení jejich skladeb. Nakonec založil vlastní hudební nakladatelství, které vydávalo mimo jiné většinu Korsakovových nových kompozic. V únoru roku 1887 zemřel Borodin a Korsakov se, stejně jako dříve v případě Musorgského, ujal pozůstalosti svého přítele. Spolu se svým bývalým žákem Alexandrem Glazunovem dokončil jeho jedinou operu Kníže Igor.

Po dlouhé odmlce se k vlastní kompoziční práci vrátil až v létě 1887, kdy vytvořil největší důkaz své zvukově-barevné představivosti – Španělské capriccio op. 34. o rok později následovaly dvě neméně úspěšné orchestrální skladby: symfonická suita Šeherezáda op. 35 a symfonická předehra Ruské Velikonoce op. 36. Tyto tři kompozice se setkaly od prvního provedení s velkým úspěchem a staly se kmenovou součástí repertoáru všech světových symfonických orchestrů. Zároveň to jsou mistrovy poslední závažné čistě orchestrální skladby, neboť od jejich dokončení se Korsakov stal téměř výhradně skladatelem operním. Sám Nikolaj Andrejevič si byl vědom kvalit trojice těchto skladeb a s časovým odstupem je nazval vrcholem svého instrumentačního mistrovství. Zdůraznil přitom, že tak učinil se stejným obsazením orchestru, pro které komponoval Glinka, a že se mu podařilo vyhnout se vlivu velkého wagnerovského orchestru.

Šeherezáda znovu dokazuje, jak blízko byl Korsakovovi neskutečný svět pohádek. Tentokrát se inspiroval jednou z arabských povídek Tisíce a jedné noci, ve které krásná Šeherezáda slibuje vyprávět hrozivému sultánovi každý večer jeden příběh. Ten proto denně oddaluje její popravu až nakonec, odzbrojen Šeherezádinou moudrostí, upustí od svých krvelačných choutek.

 

Korsakov v roce 1897

Autor Šeherezádu koncipoval jako programní čtyřvětou symfonii, nenechal se však svést možností pomocí různých motivů popisně líčit obsah jednotlivých pohádek, které Šeherezáda sultánovi vypráví. Celou skladbu sjednocuje motiv samotné Šeherezády, který prochází všemi větami symfonické suity. Ostatní motivy se sice také znovu a znovu objevují, avšak nejsou již nositeli jednoho konkrétního obsahu, nýbrž ve stále nových konstelacích nabývají nových významů. Korsakov ponechal na posluchačově fantazii, co si pod těmito motivy představí.

Mistr hudebního dramatu

V roce 1889 přijela do Petrohradu Wagnerova společnost Angella Neumanna, toho času ředitele pražského Německého divadla, aby zde čtyřikrát uvedla kompletní Wagnerovu tetralogii Prsten Nibelungův. Rimskij-Korsakov, jak bylo jeho zvykem, navštěvoval všechny zkoušky a jejich průběh sledoval v partituře. Uchvátila jej především Wagnerova osobitá práce s orchestrem. Korsakov sám připouštěl, že po této zkušenosti některé z Wagnerových fines pronikly i do jeho vlastní instrumentační metody, přesto však bývá Wagnerův vliv na Korsakova často zveličován.

První operou, kterou Korsakov napsal po setkání s Wagnerovou hudbou, byla Mlada (1890). Stejný námět se již před osmnácti lety pokoušel kolektivně zhudebnit spolu s Borodinem, Kjujem a Musorgským, avšak tento záměr se nikdy nepodařilo naplnit. Nyní se Mlada stala mezníkem v Korsakovově tvorbě – první operou zásadně těžící z práce s příznačnými motivy, dramatem, které nespočívá přímo ve scénické akci, nýbrž v psychologickém podtextu, jež tuto akci motivuje. Samotná opera patří k nejméně úspěšným jevištním dílům svého autora, avšak cestu, kterou zde Korsakov nastoupil, již neopustil.

Počátkem devadesátých let se značně zhoršil Korsakovův zdravotní stav, který se projevil celkovou sešlostí a nervovou labilitou. Korsakov se vzdal svých dirigentských povinností a v období duševních krizí se utíkal k četbě estetických a filozofických spisů. Teprve smrt Petra Iljiče Čajkovského koncem roku 1893 jej přiměla k opětovné aktivní účasti v hudebním životě. V posledních čtrnácti letech svého života vytvořil jedenáct oper, mezi nimiž najdeme to nejcennější z Korsakovova scénického tvůrčího odkazu. Patří sem opera Příběh noci vánoční (1895) na motivy Gogolovy povídky, opera-bylina Sadko (1896), ve které se Korsakov vrátil ke své rané orchestrální skladbě stejného jména, jíž nyní rozpracoval do téměř čtyřhodinové plochy. Samotná píseň indického obchodníka ze čtvrtého obrazu je zárukou úspěchu tohoto i po hudební stránce mistrovského díla, ve kterém jeho autor dospěl k novému výrazovému prostředku – epickému recitativu.

Následovala miniaturní opera Mozart a Salieri (1897). Korsakov se v ní opírá o námět zpracovaný Alexandrem Sergejevičem Puškinem, který na příkladu obou umělců, o jejichž vztazích je více vybásněno než skutečně známo, podal studii dvou diametrálně odlišných principů umělecké tvorby. Rozkošnou a v Rusku dodnes populární Pohádku o caru Saltánovi (1900) následovala mimo jiné opera Pan Vojevoda (1903), zasazená do polského prostředí. Předposlední opera – Legenda o neviditelném městě Kitěži a panně Fevronii (1905) – bývá považována za vrchol Korsakovovy operní tvorby. Označení „ruský Parsifal“ zjevně přeceňuje Wagnerův vliv na Korsakova, nicméně odráží atmosféru této opery i Wagnerova dramatického epilogu. Korsakov zde spojil dvě staré legendy v dílo, jež vyznívá jako apoteóza víry a panteistické lásky. Sílící politické napětí v Rusku vyvolalo nepokoje, které se nevyhnuly ani petrohradské konzervatoři. Korsakov podpořil studentskou stávku proti oficiální moci, a tím si vysloužil propuštění a dočasný zákaz provozování svých děl.

Úplný závěr svého života věnoval práci na komické opeře Zlatý kohoutek (1907). Puškinova satirická předloha útočící na nejvyšší moc byla sama o sobě ostrou kritikou dobových poměrů v Rusku. Libretista Bělskij ji ještě opatřil dalšími narážkami a jinotaji, takže se opera nakonec stala předmětem zájmu cenzury. Nekonečné hádky s cenzurou se táhly až do skladatelovy smrti. Nebylo to poprvé, co se velký mistr, navzdory všem okolnostem, loučil se světem s úsměvem – komedií… Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov zemřel 21. června 1908. Zlatý kohoutek byl poprvé proveden až o rok později v Moskvě. Jeho definitivní rehabilitací byla památná představení Ďagilevovy společnosti v Paříži a Londýně roku 1914, kdy pěvci byli usazeni v lóžích a scéna patřila výhradně baletu.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.