Několikasetleté snahy sjednotit mocensky roztříštěný Apeninský poloostrov pod politicky jednotnou ústřední vládu vyvrcholily v polovině 19. století. Jediným státem s konstituční monarchií byl Piemont, v čele jehož vlády stál Camillo Benso di Cavour. Vcelku pozvolný vývoj sjednocování byl urychlen vnitřními problémy habsburské monarchie, která pod vlivem domácích zahraničních tlaků nebyla schopna udržet své dosavadní postavení ve střední a severní Itálii. Neúspěch Rakušanů v krymské válce, v níž se proti nim postavil i Piemont, představoval předehru příští krize.
Rakousko-sardinská válka
Camillo Benso di Cavour
Následné spory o ovládnutí papežského státu pak vyvrcholily rakouským vyhlášením války sardinskému království, která se však začala od prvních chvil vyvíjet pro císaře Františka Josefa I. nepříznivě. Na stranu Piemontu se postavila Francie, jejíž vojsko porazilo rakouskou armádu u Magenty. Dne 8. června 1859 obsadila spojená francouzská a piemontská vojska Milán a na základě následných jednání bylo toto město podstoupeno Napoleonem III. sardinskému králi Viktorovi Emanuelovi II. V květnových dnech téhož roku porazilo jihoitalské vojsko Giuseppa Garibaldiho bourbonské jednotky v Calatafimi a zmocnilo se Palerma. I když mezi Garibaldim a Viktorem Emanuelem, resp. Cavourem, panovaly neshody, souhlasil Garibaldi s formálním podřízením se králi.
Sjednocení
Uspořádání plebiscitu, na jehož základě se 21. října 1859 absolutní většina sicilského a jihoitalského obyvatelstva vyslovila pro připojení k sardinskému království (již dříve tak učinily Toskánsko a Emilie), znamenalo zásadní posun směrem ke sjednocení Itálie. Formálně pak byla jednotná Itálie vyhlášena piemontským parlamentem 4. března 1861 a prvním italským králem se stal Viktor Emanuel II. Sídelním městem království a rezidencí krále se stal Turín, který tuto úlohu plnil až do roku 1864 – poté pravomoci hlavního města převzala Florencie.
Několik měsíců po vyhlášení Italského království zemřel hrabě Cavour, čímž mladý italský stát ztratil svého přirozeného a všeobecně (i v zahraničí) uznávaného vůdce. K moci se na patnáct let dostala politická pravice, která nadále pokračovala ve sjednotitelském úsilí (připojení Benátek v roce 1866 a papežského státu v roce 1870), avšak v případě hospodářských a sociálních poměrů se potýkala se značnými a nesnadno řešitelnými problémy způsobenými především nestejným stupněm vývoje jednotlivých italských regionů. Na počátku osmdesátých let byla Itálie zasažena vleklou a hlubokou hospodářskou krizí, která zapříčinila mohutnou vlnu emigrace (v letech 1886–1890 se z Itálie ročně vystěhovávalo asi 222 000 osob).
Samotná osmdesátá léta však byla zároveň obdobím mohutného rozvoje italského kulturního života. Centrem italské literární bohémy se stal Milán, kde prožil většinu svého života prozaik Giovanni Verga. Za nejslavnějšího spisovatele tohoto období však bývá považován básník Giosua Carducci, který v roce 1906 dokonce obdržel Nobelovu cena za literaturu.
Ve stejném období, kdy se italská vláda potýkala s velkými sociální problémy, došlo k zásadnímu obratu italské zahraniční politiky. Předešlé spojenectví s Anglií a především s Francií bylo nahrazeno uzavřením Trojspolku s Německým císařství a někdejším rivalem Itálie, Rakousko-Uherskem.
Sociální nepokoje
Počátek osmdesátých let a především léta devadesátá jsou v italském prostředí rovněž spojeny s mohutným nástupem socialistického hnutí, které se rozešlo s anarchismem a v jehož čele stál Filippo Turati, vydávající časopis Critica sociale. Ohniskem největšího sociálního napětí se stala Sicílie, kde vypukly mohutné nepokoje, vůči nimž vláda velmi tvrdě zakročila a na čas zemi uklidnila. Po neúspěšném italském tažení do Etiopie však nastalo období společenského neklidu. Spontánní sociální nepokoje namířené proti zdražení chleba, propukly v roce 1898 v Apulii, Florencii a nejsilněji v Miláně, kde bylo při jejich potlačení postříleno padesát osob. Následně byly zatčeny stovky lidí, především socialističtí předáci. Vláda zastavila socialistické a radikální listy, čímž chtěla dokázat, že je ochráncem liberálních tradic proti všem druhům extremismu. Společenské napětí nakonec vyvrcholilo 29. července 1900 úspěšným atentátem na krále Umberta I.
Do nového století tedy Itálie vstupovala krajně nestabilní a rozpolcená sociálními rozpory, které bylo možné řešit jen za cenu zásadní proměny dosavadního systému fungování společnosti.