Francouzský skladatel Marc-Antoine Charpentier se narodil v Paříži. Přesné datum nám není známo. Charpentierovi životopisci jej odvozovali z nejrůznějších zmínek a datací pozdějších událostí ze skladatelova života. Nejnovější výzkumy prokázaly v Paříži 17. století několik hudebníků s příjmením Charpentier – jistě byl Marc-Antoine s některými z nich spřízněn. V literatuře se často objevuje nedoložená informace o uměleckém prostředí rodiny, do níž se narodil – jeden z jeho příbuzných byl sochařem v Tours, další, Nicolas Charpentier, se údajně honosil titulem „královský malíř“. Proto se prý také mladý Marc-Antoine chtěl stát malířem a toto umění odešel studovat do Říma.
Osudová Itálie
Charpentier v Římě pobýval přibližně mezi lety 1662 a 1667. Seznámil se zde se skladatelem Giacomem Carissimim – uznávanou osobností, zakladatelem italské kantáty a prvním velkým mistrem oratoria. Tehdy sedmapadesátiletý Carissimi již několik desetiletí zastával důležitou funkci kapelníka v Collegio Germanico-Ungarico. Tato jezuitská kolej v době jeho dlouholetého působení hostila řadu nadaných adeptů skladby z celé Evropy, kteří se chtěli právě od Carissimiho naučit velkému umění kompozice oratoria. Také Marc-Antoine Charpentier se nechal strhnout silou Carissimiho osobnosti a účinkem jeho hudby. Uposlechl Carissimiho výzvu, že má nadání k tomu stát se skladatelem, a vyměnil svůj původní sen o malířské budoucnosti za dráhu hudebníka. U Carissimiho Charpentier studoval kontrapunkt, vícehlasou sazbu a především kompozici Carissimim zformovaného hudebního druhu, nazvaného historia sacra (svatý příběh), neboli oratorium.
Raná díla francouzského skladatele Charpentiera tudíž obsahují všechny rysy stylu a forem italské hudby okolo poloviny 17. století. Když se pak na konci šedesátých let vrátil zpět do Paříže, neopomenul přivézt zásobu italského hudebního materiálu – opisy Carissimiho oratorií a italských motet od různých autorů. Mezi notami v jeho pozůstalosti se dochoval opis Carissimiho nejvýznamnějšího oratoria Jephte, které Charpentierovi jistě i v pozdějších dobách sloužilo za vzor. Jelikož v té době nebyla Francie na italský hudební styl vůbec zvyklá a připravená, Charpentierovy skladby v tomto duchu vytvořené se zpočátku velkému ohlasu netěšily. Zájem projevilo jen pár církevních institucí a pokrokových osobností z církevního prostředí, naopak nejkonzervativněji se zachovaly hudební kruhy spjaté s královským dvorem.
Hostem Mademoiselle de Guise
Marc-Antoine získal první pařížské angažmá i ubytování v paláci Marie Lotrinské, známé jako Mademoiselle de Guise, na Rue du Chaume. Marie byla milovnicí jak hluboce duchovní, tak i zábavné hudby. Zároveň byla také vnučkou Jindřicha de Guise „le Balafré“ a posledním potomkem významného rodu de Guise. V roce 1667 se její synovec Louis-Joseph oženil s Elisabethou, vévodkyní z Alenconu a nejmladší dcerou Gastona Orleánského (strýce Ludvíka XIV.). Louis-Joseph i jeho nejbližší potomci v rodě de Guise však vzápětí zemřeli v rychlém sledu a tragické události se v rodině odrazily v oblibě smuteční hudby, kterou zabezpečoval právě mladý kapelník Charpentier. Tyto skladby – například Messe pour les trépassés nebo Motet pour les trépassés (Mše a moteto za zemřelé) – nebyly prováděny pouze u příležitosti slavnostního rozloučení se zemřelým, ale také v různá výročí úmrtí členů rodiny, která byla slavena velmi okázale.
Obě zmíněné kompozice jsou zároveň nejstaršími známými díly Marca-Antoina Charpentiera. Jsou charakteristické velmi osobitým hudebním jazykem odrážejícím kompoziční znalosti načerpané pod Carissimiho vedením i snahu mladého skladatele o originalitu. Z římské praxe vychází mimo jiné použití dvou sborů.
Členem soukromé hudební společnosti
Okolo roku 1685 zaměstnala Mademoiselle de Guise skupinu asi patnácti hudebníků, o jejichž dovednostech se dočteme ve dvorní postile Mercure galant: „[Mademoiselle de Guise] žila ve vší vážnosti svého urozeného původu. Udělala mnoho dobrého pro řadu lidí, velkoryse odměňovala sebemenší službu. To vše činila se vznešeností sobě vlastní. Vydržovala si rovněž privátní orchestr. Její hudebníci byli tak dobří, že se o nich dá s jistotou tvrdit, že předčili i hráče největšího vladaře.“ Mademoiselle de Guisse tak založila jednu z největších soukromých hudebních společností ve Francii. Vedle Charpentiera, který komponoval, dirigoval a zpíval, sem patřily ještě další významné osoby – například flétnista a teoretik Etienne Loulié, překladatel sv. Augustina a člen Académie francaise Philippe Goibault Du Bois nebo Henri de Baussen, který se stal jedním z nejproslulejších rytců not v Paříži. Pro hudebníky takových kvalit si mohl Charpentier dovolit napsat okolo roku 1685 rozsáhlé a náročné Loretánské litanie H. 83, jejichž originální název zní Litanies de la vierge pro šest hlasů, dvě sopránové violy a basso continuo – cembalo a violu da gamba.
Součástí repertoáru určeného věhlasným hudebníkům Mademoiselle de Guise, bylo scénické pastorale La descente d’Orphée aux enfers (Sestup Orfea do podsvětí), několik dalších světských dramatických kompozic, řada motet, dramatických motet (oratorií) nebo příležitostných skladeb. Jelikož Mademoiselle de Guise podporovala několik ženských klášterů, Charpentier byl rovněž pověřován tvorbou duchovních skladeb pro ženské hlasy – motet, hymnů, Magnificat a mší.
Úspěch s komediálním žánrem…
Přibližně ve stejnou dobu, kdy začal Charpentier skládat pro Mademoiselle de Guise, zrodila se jeho dlouholetá spolupráce s divadelní společností Jeana-Baptisty Pouquelina, zvaného Molière. Ten se svými herci tehdy zastával funkci oficiálního komediálního souboru na dvoře „Krále Slunce“ Ludvíka XIV.
Mademoiselle de Guise
Do roku 1672 skládal scénickou hudbu k Molièrovým komediím Jean-Baptiste Lully. Jednou z nejzdařilejších je Lullyho hudba ke komedii Měšťák šlechticem. Zvláště zhudebnění tureckého žvatlání a jemu předcházející turecký pochod jsou dodnes uváděny jako příklad komického druhu francouzské hudebně scénické produkce 17. století. Plodné období tvůrčího tandemu Molie`re-Lully však právě rokem 1672 skončilo, neboť Lully založil Královskou hudební akademii, s níž získal monopolní privilegium na tvorbu vážných oper pro královský dvůr, a tím i neomezenou moc nad veškerou hudbou u dvora. Vytvářet nadále hudební čísla k fraškám bylo tedy pod jeho úroveň.
Molière ihned navázal kontakt s Charpentierem. Prvním Charpentierovým kusem pro Molièra byla předehra ke komedii La Comtesse d’Escarbagnas (Hraběnka z Nouzova) – hudbu mezi výstupy ještě skládal Lully. V této podobě shlédlo pařížské publikum představení 8. července 1672. Obnovená premiéra Molie`rovy komedie Mariage forcé (Vynucená svatba), k jejíž první verzi psal hudební čísla Lully, již byla kompletně vybavena Charpentierovou hudbou. Nejúspěšnější však byla scénická hudba, kterou Charpentier vytvořil k Molie`rově poslední komedii Zdravý nemocný, premiérované 10. února 1673. Ještě v tomtéž měsíci Moliere zemřel. Charpentier však spolupracoval s jeho divadelním souborem až do roku 1686 – přepracovával hudbu k obnoveným provedením Molie`rových her a trpělivě snášel všechna královská nařízení podnícená mocným a žárlivým Lullym, která se snažila omezovat Charpentierovu scénickou tvorbu.
...nepochopená tragédie
Zatímco Charpentierova hudba k veselohrám měla vždy zaručený úspěch, nejznámější a nejvydařenější z jeho tří vážných celovečerních oper Médée byla přijata chladněji. Tato tragédie-lyrique na libreto Thomase Corneille měla premiéru v královském operním divadle 4. prosince 1693. O sedm let později ji sice nastudovali ještě ve francouzském Lille, celkově se však Médée nesetkala s příliš velkým ohlasem. Ne u všech – dochovala se nám písemná svědectví některých osvícených Charpentierových současníků, kteří si naopak Médeu cenili velmi vysoko a želeli omezenosti francouzského publika (viz Skladatel o sobě a jiní o něm).
Pestrá scénická tvorba
Charpentierovy skladby určené pro jevištní provedení se neomezovaly pouze na komediální žánr a tři tragédie-lyrique (Acis et Galathée 1678 – ztracená, David et Jonathas 1688, Médée 1693). V duchu rozmanitosti hudebně scénických druhů ve francouzské produkci 17. a 18. století se v Charpentierově tvorbě objevují pastorále, takzvaná divertissements (drobná dílka se zábavnými náměty), balety, krátké satirické opery a další dramatické skladby odlehčeného charakteru. Jejich náměty vycházely nejčastěji z mytologie, mnohdy byly alegorické a nebo pouze zábavné v duchu oblíbeného galantního stylu. Tato díla byla určena jak pro královské dvorní divadlo, tak pro produkce v pařížských šlechtických palácích, na privátních měšťanských večírcích a při různých slavnostních příležitostech.
U dvora?
Ve druhé polovině osmdesátých let byl Charpentier zaměstnán jako hudební ředitel kapely dauphina, Ludvíkova syna z m\anželství s královnou Marií Terezií. Vytvořil pro něho mimo jiné dvě dramatická díla na dvorské, elegantní náměty Les plaisirs de Versailles a La fete de Rueil a řadu chrámových kompozic. Mezi nimi vyniká například rozsáhlé moteto na smrt královny, dauphinovy matky. Jedné osobě se však Charpentierovo sblížení s královským dvorem zjevně nelíbilo. Lully, původně prostý komorník italského původu, který prostřednictvím své bezmezné ctižádosti získal neomezenou moc na královském dvoře a svoji vydobytou pozici „surintendanta de la musique“ žárlivě střežil, odhalil v Charpentierovi nadaného konkurenta. Vynasnažil se proto, aby Marc-Antoine své místo u dvora ztratil. Lully rovněž zařídil, aby se Charpentier nedostal ani k oficiálním divadlům, ani do královské akademie.
Také sám Ludvík XIV. si uvědomoval Charpentierovy hudební kvality, ale naopak si jich velmi cenil. Když nemoc překazila skladateli účast na závěrečné zkoušce veřejné soutěže vypsané roku 1683 na čtyři místa vicekapelníků královské kapely, udělil mu král o dva měsíce později čestnou cenu, která mu zaručila stálou penzi – jako projev vděčnosti za věrné služby dauphinovi. Výraznějšího návratu ke dvoru však Charpentier dosáhl, až když se stal učitelem hudby Filipa, vévody z Chartres, pozdějšího vévody z Orléansu a regenta Francie (1715 – 1723). Jemu věnoval Charpentier svá krátká teoretická pojednání o kompozici a principech bassa continua Re`gles de la composition a Abrégé des re`gles de l’accompagnement. Starší prameny tvrdí, že vévoda a jeho učitel společně napsali operu Philome`le, která se hrála třikrát ve Filipově apartmánu v královském paláci.
Zaslíbení jezuitům
Již v průběhu osmdesátých let začal Charpentier pracovat pro jezuitský řád. Na počátku devadesátých let 17. století – po smrti Mademoiselle de Guise – se stal oficiálním skladatelem a kapelníkem hlavního kostela pařížských jezuitů sv. Ludvíka, později přejmenovaného na sv. Pavla a Ludvíka. Z dobových dokumentů se dozvídáme, že toto místo bylo jedním z nejprestižnějších ve francouzském hudebním životě a že kostel dostal v době Charpentierova působení přívlastek „operní“. Souviselo to jednak s koncertantním a okázalým stylem Charpentierových chrámových skladeb a jednak také s tím, že v některých rukopisech Charpentierových skladeb napsaných pro kostel figurují jména jejich interpretů, kteří se ve velké míře rekrutovali z operního souboru Královské hudební akademie.
Mezi množstvím kompozic vytvořených pro jezuity se vyskytuje také slavné Miserere des Jésuites. Charpentierův talent pro dramatické kompozice se projevil v několika dramatických motetech, čili oratoriích, jako jsou Celse Martyr (1687) nebo David et Jonathas (1688), určených pro produkce v jezuitských kolejích College d’Harcourt a College Louis-le-grand. Nejslavnostnější skladbou, kterou Charpentier v tomto období pro jezuity napsal, je bezesporu velkolepé Te Deum D dur H. 146. Vzniklo již na počátku devadesátých let patrně pro velký kostel sv. Pavla v pařížské ulici St. Antoine, kde Charpentier působil jako kapelník.
Sainte-Chapelle
Dne 20. května 1698 se úmrtím Francoise Chaperona uvolnilo místo kapelníka v pařížské Sainte-Chapelle. O měsíc později byl Marc-Antoine Charpentier jmenován učitelem a vedoucím chlapeckého sboru, později kapelníkem. Tato funkce, kterou Charpentier zastával až do své smrti, se těšila velké vážnosti ve společnosti i hudebních kruzích – byla považována za druhou nejdůležitější v oblasti chrámové hudby, hned po kapelnickém postu v královské kapli ve Versailles.
Sainte-Chapelle
Ve stejném roce, kdy nastoupil místo v Sainte-Chapelle, se Charpentier rozhodl zcela opustit scénickou tvorbu a věnovat se cele hudbě duchovní. Pro Sainte-Chapelle zkomponoval nejokázalejší a nejpůsobivější díla. Z tohoto období zralé tvorby pocházejí například skladby Motet pour une longue offrande a oratorium Judicium Salomonis (Šalamounův soud), obě napsané pro výroční parlamentní „Messe rouge“, která se odehrávala v Sainte-Chapelle. Dalšími významnými kompozicemi tohoto období jsou velkolepé žalmy a mše Assumpta est Maria H. 11 napsaná v roce 1699.
Pověst chrámového skladatele a zakladatele francouzského oratoria
Co do množství napsal Charpentier daleko více chrámových děl než Lully – mše, Te Deum, řadu Magnificat, lecons de téne`bres, více než 30 žalmů, které se všechny zachovaly v rukopise. Tiskem vyšly jen Motets melez de symphonie. Charpentierovi musíme připsat nezanedbatelný podíl na vývoji specificky francouzských druhů duchovní hudby, jimiž jsou grand motet, petit motet a le#on de ténebre. V rámci možností, které dávalo speciální určení těchto skladeb, prostředí, v němž byly provozovány, a příležitosti, k nimž vznikaly, uplatňoval Charpentier koncertantní styl s využitím vokálních i instrumentálních barev.
Zvláštní kapitolu v Charpentierově duchovní tvorbě představují mešních kompozice. Nejen že jich vytvořil na svoji dobu nezvyklý počet, ale i zde se odvážil předložit nový kompoziční styl odvolávající se na italské vlivy, což bylo běžné spíše v kompozici motet. Uvolnil tak přísný polyfonní styl pestrou koncertantní technikou.
Charpentier se stal hlavním francouzským představitelem carissimiovského oratoria. Zavedení oratoria je jeho největším přínosem pro vývoj francouzské hudby – komponoval hudbu pro sakrální tragédie, které v Paříži provozovali jezuité. Z názvů jeho latinských a francouzských oratorií Judicium Salomonis (Šalamounův soud), Extremum Dei Judicium (Poslední soud boží), Josué, Mors Saulis et Jonathae (Saulova a Jonášova smrt), Le Reniement de St-Pie`rre (Zapření sv. Petra) a dalších vyplývá, že Charpentier zpracovával stejná témata jako jeho učitel Carissimi – od něho Charpentier převzal i významnou dramatickou funkci sboru a jasně profilované koloratury sólistů. Naopak zcela v duchu francouzské hudební tradice se nese jeho nedostatečná snaha přizpůsobit svůj harmonický jazyk populárnímu stylu Carissimiho oratorií. Finální nářek svatého Petra v oratoriu Le Reniement de St-Pie`rre poté, když třikrát zapřel Krista, svědčí o Charpentierově zvláštním nadání k zobrazení bolestných citů.
Přes všechny své posty nezanedbatelného významu, přízeň dvora, slávu a úspěchy žil Marc-Antoine Charpentier do konce života skromně, až chudě. Zemřel 24. února 1704. Jeho posledním výrokem prý bylo: „Přišel jsem na svět bez ničeho, bez ničeho jej také opouštím“.