Mozartovy symfonie

Wolfgang Amadeus Mozart nebudoval své symfonické dílo soustavně tak, jako např. Joseph Haydn. Ve svých symfoniích spíše různě experimentoval nebo reagoval na vnější podněty. Jeho symfonie jsou tří- i čtyřvěté. Většina jeho raných symfonií vznikla na cestách – v Londýně a Holandsku, při návštěvě Vídně v roce 1767-68 a později v Itálii. Zdaleka nejvíce symfonií složil Mozart v Salcburku, jednu symfonii v Linci a jednu v Paříži. Zbývají symfonie, které vznikly v poslední třetině Mozartova života ve Vídni. Symfonie D-dur K. 385, tzv. Haffnerova, je pozoruhodná tím, že vznikla vypuštěním dvou vět ze serenády, kterou Mozart zkomponoval ještě v Salcburku, Pražská symfonie je výjimečná svou třívětostí. Poslední tři Mozartovy symfonie pak vznikly v neuvěřitelně krátkém časovém úseku v létě roku 1788.

 

Symfonie g moll

Symfonie g-moll K. 550 (“Velká”, bývá též označována jako č. 40) byla dokončena 25. července 1788. Mozart ji později mírně přepracoval, jednalo se o změnu instrumentace. Starší verze počítá se smyčci, jednou flétnou, dvěma hoboji, fagoty a hornami. Zřejmě pro koncert v roce 1791, na kterém účinkovali dva Mozartovi přátelé, klarinetisté Johann a Anton Stadlerovi, Mozart do symfonie připsal dva klarinety.

V symfonii chybějí často používané tympány a trubky. To souvisí s neobvyklým charakterovým zabarvením i s nezvyklou tóninou symfonie – pouze dvě symfonie napsal Mozart v mollové tónině, tu druhou shodou okolností také v g moll.

První věta: Molto allegro

První tóny této věty patří hlubokým smyčcovým nástrojům – osminové noty ve violách tvoří doprovodné pásmo, nenápadný koberec, na kterém se odehrává celá věta a který vytváří pozoruhodný pocit neklidu a napětí. V houslích je uvedeno hlavní téma.

Autograf Mozartovy Symfonie g moll

Při opakování je podbarveno drženými tóny dechů. Generální pauza odděluje charakterově odlišné téma vedlejší, které se vyznačuje vzájemnými odpověďmi dechových nástrojů a smyčců a je v durové tónině. Následuje dynamický vrchol v celém orchestru a úsek, kde je využito třítónového motivu ze samého začátku hlavního tématu. Tento úsek uzavírá expozici. Celá expozice se opakuje, po ní následuje provedení, které zpracovává hlavní téma. Takřka nepozorovaně nastupuje repríza – oproti expozici se objevuje již v prvním uvedení tématu protihlas ve fagotu, energický přechod mezi hlavním a vedlejším tématem je vzrušenější a rozervanější, vedlejší téma není v dur, nýbrž zůstává v moll.

Druhá věta: Andante

Velice klidně a zdánlivě monotónně působí začátek pomalé věty. Na jeho pozadí se však brzy začne odehrávat jemná a napínavá hra akcentů a melodických kontrastů. Sólově se zapojují jednotlivé dechové nástroje, důležitou roli přitom hrají jejich zvukové barvy.

Třetí věta: Menuetto. Allegretto

Téma menuetu je závažné a zatěžkané, tvoří je synkopický vzestup houslí a dřevěných dechových nástrojů nad kráčivým pohybem basů. S úvodní dvojdílnou částí kontrastuje trio, ve kterém se vzájemně střídají jednotlivé nástrojové skupiny: dřeva, z nichž mají nejvýznamnější úlohu hoboje, smyčce a v závěru sólové lesní rohy. Po triu následuje opakování úvodní části.

Čtvrtá věta: Allegro assai

Hlavní téma čtvrté věty je vystavěno na vzestupném rozloženém akordu ve smyčcích, na který odpovídá celý orchestr.

Robert Schumann v něm slyšel “řeckou graciéznost”, skrývá však i mocnou energii, která pramení z napětí vznikajícího neustálým střídáním dynamicky slabých smyčců a orchestrálního tutti. Následuje jemné vedlejší téma, nejprve v houslích a vzápětí v dechových nástrojích. Nápaditost hlavního tématu se pak plně projevuje v provedení.

Symfonie C dur K. 551

Symfonie C-dur K. 551 (č. 41) je obecně nazývána Jupiter. Toto přízvisko podle nejvyššího z olympských bohů, symbolizující monumentalitu této symfonie určitě nepochází od Mozarta. Zdá se, že jeho autorem by mohl být londýnský houslista a hudební podnikatel J. P. Salomon (1745 – 1815). Na rozdíl od mnohých jiných se tento název ujal a symfonie je takto označována dodnes. Datum jejího dokončení, 10. srpna 1788, si Mozart poznamenal do svého vlastnoručního seznamu skladeb. Svou výrazovou polohou, projasněností a již zmíněnou tendencí k monumentalitě tvoří jakýsi protiklad k rozervané subjektivitě Symfonie g moll.



První věta: Allegro vivace

Hlavní téma, kterým věta bezprostředně začíná, obsahuje dva vzájemně kontrastní motivy.

První je energický, upoutává pozornost, je uveden ve forte v celém orchestru. Druhý je melodičtější, v pianu a pouze ve smyčcích. Po úvodním tutti je téma uvedeno ještě jednou, v pianu, jakoby ukryto pod výrazným motivem ve flétně a hoboji. Po pauze přichází vedlejší téma, pouze v houslích doprovázených violou. Je rozvíjeno až k jakémusi otazníku, který je zvýrazněn následující jeden takt dlouhou generální pomlkou. Po ní velmi překvapivě a ve forte nastupuje celý orchestr, po další generálpauze pak přichází závěrečné téma. V kontrapunkticky formovaném provedení se brzy objevuje náznak reprízy, ta však ve skutečnosti přichází později.

Druhá věta: Andante cantabile

Začátek této věty je prostoupen vnitřním klidem a jasem – přesto z celé symfonie pouze v této větě nalezneme náznak stínu tak typického pro symfonii g-moll. Objevuje se v druhém tématu, jehož znakem je tónina c-moll a znepokojivý rytmus houslí. Housle mají v celé větě předepsána dusítka, která změkčují jejich zvuk.

Třetí věta: Menuetto. Allegretto

Trio menuetu není postaveno na střídání jednotlivých nástrojových skupin, ale na kontrastu hravého úvodu s energickým středním dílem. Je rámováno hudbou jemného charakteru, tuto graciéznost způsobuje chromatický postup v tématu.

Čtvrtá věta: Molto allegro

Tato věta patří k nejpozoruhodnějším z Mozartovy hudby vůbec. Už jenom její postavení ve skladbě stojí za zmínku – je to pravděpodobně poprvé v historii symfonie, kdy má poslední věta stejnou, nebo snad větší závažnost než věta první. Navíc zde skladatel předvádí neuvěřitelnou syntézu starého s novým, spojení fugy se sonátovou formou, “učené” polyfonie s “galantní” homofonií, baroka s klasicismem.

Hned na začátku je v houslích uvedeno téma (a), které je velmi vhodné pro další kontrapunktické zpracování.

Práci s ním můžeme dobře postřehnout hned po skončení prvního úseku, po generálpauze. Téma je nejdříve uvedeno v druhých houslích, vzápětí v prvních, ve viole a ve violoncellu – jedná se o fugu. Mozart však uvádí celkem čtyři témata! Další témata (b, c) se objevují v souvislosti s hlavním i vedlejším tématem (d) – pozoruhodné je, že se všechna dají vzájemně kombinovat. Jsou zpracovávána různými kontrapunktickými technikami, všechno to kontrapunktické mistrovství se však odehrává na přehledném základu sonátové formy.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.