Bedřich Smetana
K životnímu stylu 19. století patřilo vést si deník. Pisatelé do něj nejen zaznamenávali fakta, ale vyznávali se mu ze svých citů, představ i názorů. A pokud se deníky zachovaly, staly se samozřejmě pastvou pro historiky. Také Bedřich Smetana zanechal množství deníkových záznamů. Třeba víme přesně, že se v Litomyšli narodil v úterý 2. března 1824 o desáté hodině. Alespoň to stojí v jeho životopise, který si vepsal do čela prvního deníku z roku 1840. Jeho otec byl celkem zámožný člověk, do jeho kulturního rozhledu patřilo i domácí muzicírování a podle Smetany to byl on, kdo ho ve věku čtyř let zasvětil do elementárních hudebních základů. Brzy ale syna svěřil do péče obchodníka Jana Chmelíka. Ten řídíval hudební produkce pro majitele panství hraběte Valdštejna, od nějž měl Smetanův otec najatý místní pivovar.
Devatenácté století bylo obdobím vzrůstajícího nacionalismu, prohlubujícího se zájmu o historii a neochvějné víry v pokrok ve všech směrech lidského snažení. V hudební sféře si jej u nás téměř automaticky spojujeme se jménem Bedřich Smetana a jeho přívlastkem zakladatel české národní hudby. Je pochopitelné, že naše vnímání Smetanovy hudby je a bude ještě asi dlouho jiné, než u cizinců. Vždyť právě 19. století, v mnohém přetrvávající - ať se nám to líbí, či nikoliv - dodnes, nás učilo vidět, vnímat svět a dění kolem nás národníma očima, v národní perspektivě.
Většina Smetanových orchestrálních skladeb jsou symfonické básně. Z devíti dokončených prací první tři vytvořil v letech 1858 – 61 ve Švédsku, druhou skupinu představuje cyklus šesti symfonických básní Má vlast. „Švédskými“ básněmi Richard III., Valdštejnův tábor a Hakon Jarl (inspirovanými dramaty Shakespearovým, Schillerovým a Oehlenschlägerovým) se Smetana hlásí k Lisztově ideji, totiž, že symfonická báseň prostřednictvím výrazu pregnantních hudebních charakterů a jejich vzájemného vztahu dále poeticky dotváří mistrovská díla literární i výtvarná, jejichž myšlenka se stane její součástí (není tedy ilustrací či zdvojením programu). Na počátku kompozice Mé vlasti stojí ale Smetana již více než deset let ve službách myšlenky české národní emancipace a v souladu s ní formuluje svůj vlastní program cyklu. První stopy koncepce vedou do roku 1872, do doby, kdy dokončil operu Libuše.
„Čas oponou trhnul a změněn svět!“ Tato věta se stala symbolem společenských změn revolučního roku 1848, který představuje klíčový mezník v českých i evropských dějinách 19. století. Revoluční hnutí roku 1848 v řadě ohledů navazovalo na Velkou francouzskou revoluci z konce 18. století, která našla své krvavé zakončení v mnohaletých napoleonských válkách. Po porážce Napoleona (1815) většina evropských konzervativních vlád usilovně hledala cesty k zastavení revolučních myšlenek, které se zrodily ve Francii a Anglii na konci 19. století a odtud se šířily po celém západním světě. Nejlepším východiskem se konzervativcům označovaným nejednou za „reakcionáře“ jevil návrat k předrevolučnímu stavu a dále zakonzervování stávajích pořádků, zákonů i hranic států. Ztělesněním tohoto úzkoprsého zpátečnictví se stali rakouský císař František I. a jeho věrný kancléř a český šlechtic v jedné osobě Klemens kníže Metternich. Obyvatelstvo toužilo po letech válek po klidu a pořádku a přijímalo nastoupený protirevoluční kurs bez větších protestů.
Šedesátá léta devatenáctého století přinesla návrat ústavnosti, i když císařem Františkem Josefem oktrojovaná ústava ani v nejmenším nesplňovala naděje a tužby Čechů. Místo obnovy historického českého státu v rámci federalizované monarchie zaváděla tuhý vídeňský centralismus, místo národnostní rovnoprávnosti přinášela nadpráví Němců, místo občanských svobod nabízela jen velmi omezené ústupky. Češi ústavu odmítli a bezmocný parlament opustili. Jejich pasivita a loajalita k císaři však kontrastovala s otevřeně protirakouským postojem Maďarů, kteří sledovali podobné cíle. Když Maďaři svým nekompromisním postojem dosáhli roku 1867 obnovení samostatných Uher, začali Češi napodobovat jejich cestu. Šlo to ovšem obtížněji, neboť narozdíl od Maďarů neměli sebevědomou národní šlechtu a museli naopak překonávat odpor kulturně i hospodářsky vyspělejší německé menšiny. V Čechách se na přelomu 60. a 70. let zvedl silný odpor, takzvané státoprávní hnutí. Jeho výrazem se staly četné demonstrace a manifestace nazývané po vzoru husitů „tábory“. Čechy podle samotného císaře stanuly na prahu revoluce.