„Narozen a vychován v této zemi, jsem pyšný na Británii…“, pronesl Jiří III. a měl k tomu skutečně důvod. Sedmiletou válkou se Anglie stala mocným evropským impériem s dominantním postavením. Zvýšení jejího sebevědomí umocňoval především fakt, že získala výsadní postavení i v Severní Americe. Zdejší osadníci, bojující za rozšíření anglického panství, byli panovníkem téměř hýčkáni – jejich svobody nebyly nikterak omezovány, své záležitosti si spravovali zcela autonomně, takže výsledkem byly poměry mnohdy demokratičtější něžli na vlastních britských ostrovech. Ovšem každá mince má dvě stránky. Na jedné straně vítězství v sedmileté válce, na straně druhé však nemalé vnitřní dluhy, které bylo nutné nějakým způsobem umořit. A jak jinak, než prostřednictvím daní, jejichž tíha dopadala především na obchodníky, ale nepříznivý dopad měla i na kolonie. Snahou vlády bylo maximálně omezit, respektive postupně zlikvidovat jejich autonomii. Výsledkem těchto snah byl zákon o kolkovném přijatý britským parlamentem v březnu roku 1765, který v amerických osadách vyvolal obrovskou nevoli. Silný odpor umocněný účinným bojkotem anglického zboží zdejšími obchodníky uspíšil odvolání zákona již v následujícím roce.
Netrvalo dlouho a nespokojenost osadníků přerostla v organizovaný, úspěšně vedený odpor směřující k politickému sjednocení osad a posléze získání jejich nezávislosti.
Domácí důsledky ztráty amerických kolonií
Hospodářské potíže způsobené americkými válkami a následnou ztrátou kolonií byly obrovské. Na jedné straně to byla finanční krize vyvolaná vysokými daněmi, propadem cen akcií na nebývale nízkou úroveň a růstem státního dluhu, na straně druhé politická nestabilita. V roce 1784 jmenoval panovník předsedou vlády Williama Pitta mladšího, vynikajícího finančníka, jehož programem bylo „mír, hospodárnost reformy“. Díky jeho zásahům se anglický obchod utěšeně vzmáhal, v polovině 80. let se mu podařilo ozdravit i zdejší finance, anglické hospodářství (průmysl a především pak obchod) začalo opět prosperovat.
V souvislosti s růstem průmyslu se obyvatelstvo stěhovalo z venkova do měst. Anglie se tak stala zemí, kde procentuální podíl obyvatelstva žijícího ve městech byl daleko vyšší než kdekoli jinde v Evropě.
Dominantní průmyslové odvětví s největším podílem exportu a hlavní motor industrializace představovala textilní výroba – bavlnářství, plátenictví, vlnařství. Současně s rozvojem zpracovatelských a výrobních technologií se rozšiřovala i konstrukce a výroba strojů, zpátky nezůstávala ani výstavba infrastruktury.
Anglie a francouzská revoluce
Jestliže v prvních letech byla francouzská revoluce přijímána v Británii příznivě a s neskrývaným potěšením, vývoj událostí roku 1791 přinesl do jejího postoje zásadní obrat. Šíření revolučních idejí z Francie britské vládě na klidu rozhodně nepřidalo. Vyhlášení války Francií v únoru 1793 zastihlo Británii zcela nepřipravenou, a to jak z hlediska vojenského (např. v roce 1792 snížil premiér Pitt radikálně stav britského námořnictva), tak z hlediska vnitropolitického (domácí opozice) a v neposlední řadě i hospodářského (válečné náklady). Neutěšená situace u britského námořnictva vyvrcholila roku 1797, kdy námořníci některých posádek vyhnali své velitele. Soudci se ukázali být shovívaví a potrestání vzbouřenců se nekonalo. Naopak, ještě v témže roce mohli být vzbouřenci oslavováni jako vítězi. Španělské loďstvo, které se postavilo na stranu Francouzů, bylo poraženo u mysu svatého Vincence, u Camperdownu utrpělo porážku loďstvo holandské, stojící rovněž na straně britského úhlavního nepřítele. Cílem Anglie se stalo opětovné ovládnutí Středozemního moře – úkol nelehký, zvláště bez pevné námořní základny. A navíc ostrov Malta byl v rukou Napoleonových. Ani držení jedné z nejlepších námořních základen neuchránilo Napoleonovo loďstvo před zdrcující porážkou loďstvem admirála Nelsona v Abukirské zátoce.
Angličané sice vítězili na moři, ale na souši byl Napoleon stále neporazitelný. Po abdikaci Pitta v roce 1801 zahájil jeho nástupce Addington mírová jednání, jejichž výsledkem bylo uzavření míru s Francií (1802). Mírová smlouva, tzv. Amienský mír, však byla pouhým cárem papíru a v roce 1803 vypuklo otevřené nepřátelství s Francií nanovo. Napoleon, obírající se myšlenkou bezprostředního útoku na samotnou Anglii, postavil armádu v síle čtyř set tisíc mužů. Válečné loďstvo, které mělo zajistit její přepravu na druhou stranu Lamanšského průlivu, však Angličané zablokovali, takže francouzské a španělské loďstvo zde zůstalo do léta 1805 neschopné plnění rozkazu. Definitivně pak zajistila Anglii vítězství a vládu na moři porážka Napoleona v bitvě u Trafalgaru v říjnu 1805, v níž zahynul neporažený vítěz nad Napoleonem na moři, admirál Nelson.