„Čas oponou trhnul a změněn svět!“ Tato věta se stala symbolem společenských změn revolučního roku 1848, který představuje klíčový mezník v českých i evropských dějinách 19. století. Revoluční hnutí roku 1848 v řadě ohledů navazovalo na Velkou francouzskou revoluci z konce 18. století, která našla své krvavé zakončení v mnohaletých napoleonských válkách. Po porážce Napoleona (1815) většina evropských konzervativních vlád usilovně hledala cesty k zastavení revolučních myšlenek, které se zrodily ve Francii a Anglii na konci 19. století a odtud se šířily po celém západním světě. Nejlepším východiskem se konzervativcům označovaným nejednou za „reakcionáře“ jevil návrat k předrevolučnímu stavu a dále zakonzervování stávajích pořádků, zákonů i hranic států. Ztělesněním tohoto úzkoprsého zpátečnictví se stali rakouský císař František I. a jeho věrný kancléř a český šlechtic v jedné osobě Klemens kníže Metternich. Obyvatelstvo toužilo po letech válek po klidu a pořádku a přijímalo nastoupený protirevoluční kurs bez větších protestů.
Krátký život revolučních výdobytků
Liberální myšlenky odstartované francouzskou revolucí, volání po občanských právech a svobodách, po rovnosti a prolomení středověkých stavovských bariér se však nedaly zastavit. Nastřádané napětí a sociální nespokojenost vyvrcholily na jaře 1848. Z poddaných se stali přes noc občané těšící se politickým právům a svobodám, skončila robota a v Rakousku označovaném dosud za „evropskou Čínu“ zasedl první parlament. K životu se přihlásily i znovuzrozené národy, aby položily základy národní rovnoprávnosti a – nacionalismu. Po dočasném překvapení a bezmoci se však rychle vzpamatovaly dosavadní společenské elity a poměrně snadno se s revolucí vypořádaly. Opřít se přitom mohli o mladičkého rakouského císaře Františka Josefa.
Alexander von Bach
Následné desetiletí, označované podle ministra vnitra jako Bachův absolutimus, potvrdilo vítězství reakce. Získaná práva a svobody byly pozastaveny, ústava zrušena, parlament rozpuštěn. Národní hnutí byla zahnána zpět do kouta a nejeden znechucený idealista odešel do emigrace. Na druhé straně představovala 50. a 60. léta období modernizace státu a především nevídaného hospodářského rozkvětu. Násilím a strachem živený neoabsolutismus ovšem nepřežil politické a vojenské neúspěchy, kdy Rakousko v bitvách u Magenty a Solferina ztratilo severní Itálii. Poslední ránu Bachovu režimu zasadil rozvrat státních financí. Císař hledal východisko v liberalizaci poměrů. Vydal novou ústavu a svolal parlament, který byl ale tentokrát založen na mnohem méně demokratických a národnostně spravedlivých základech než jeho předchůdce.
Rozvoj české kultury
Boj Slovanů s Němci a Maďary o národní rovnoprávnost, zvláště pak spor Čechů a Němců o samostatné státoprávní postavení českých zemí v rámci habsburské monarchie se stal na dlouhá desetiletí náplní všeho dění. Úspěchy politického snažení se nedostavovaly a zklamání dohnalo Čechy vedené Františkem Palackým a jeho zetěm Františkem L. Riegrem k politické pasivitě a uzavření se do sebe.
Zatímco česká politika po dlouhá desetiletí kráčela od jedné porážky ke druhé, dosáhla česká kultura pozoruhodných výsledků, které se staly oporou a zbraní v boji za národní rovnoprávnost a spravedlnost. Především Národní divadlo a jeho strastiplné budování představovalo symbol české houževnatosti a odhodlanosti zařadit se mezi moderní evropské národy. Česká společnost přitom nacházela oporu v opěvování slavné české minulosti a českého venkova. Tak tomu bylo v literatuře, hudbě i ve výtvarném umění. Vliv romantismu a historismu v české kultuře byl plně v souladu s kulturním děním v ostatních evropských státech, jistou odlišnost představovalo snad jen pevné propojení a ovlivňování mezi kulturní a politickou elitou českého národa. Třetí čtvrtina 19. století tak položila základy pro mohutný kulturní, umělecký, vědecký i hospodářský rozvoj, který česká společnost prožila na přelomu 19. a 20. století. Česká kultura a umění vycházející z tvorby 60. až 80. let 19. století dosáhly ostatně na počátku 90. let minulého století slavného přijetí i na evropské scéně. V záloze se však již tehdy připravovala na svůj nástup osobitá česká moderna s kritickým přehodnocováním dosažených výsledků.