Lucca je malé město ve středu Itálie, v někdejším Toskánském velkovévodství. Z větších měst je neblíže Pisa se svou šikmou věží. Do hudební historie vstoupila Lucca několikrát. Po tři roky zde působil slavný houslový mág Niccolo Paganini a jeho smyšlený vztah k Napoleonově sestře, toskánské velkovévodkyni Marii Anně, zvané Louisa, se stal námětem operety Franze Lehára. Narodili se zde skladatelé Luigi Boccherini a Andrea Catalani. Po několik generací se dědilo hudebnické povolání v rodině Pucciniů. Prapraděd Giacomo Puccini se usadil v Lucce roku 1740 a stal se ředitelem kůru v katedrále sv. Martina. Po něm nastoupili Antonio, Domenico a Michele. Všichni byli i zdatnými skladateli především církevních kompozic, ale i klavírní a komorní hudby a oper. Michele Puccini byl žákem jednoho ze slavných autorů období bel canta Gaetana Donizettiho a dotáhl to až na generálního hudebního ředitele města Luccy. Povolání městského varhaníka přecházelo z otců na syny automaticky a jedno z Michelových sedmi dětí, synek Giacomo, narozený 22. prosince 1858, byl pokládán za dalšího samozřejmého nástupce. Otec Michele však zemřel, když bylo Giacomovi pouhých šest let. Nezletilému následníkovi hudebnického trůnu byl tedy zatím určen zástupce. Tím se stal Giacomův strýc Fortunato Magi, který chlapce vedl na první cestě do říše hudby. S malým Giacomem, jehož myšlenky se toulaly úplně jinde než v pravidlech přísné kompozice, však neměl mnoho trpělivosti. Ve čtrnácti letech přece jen Giacomo dědičný úřad městského varhaníka převzal. To měl již jiného učitele hudby a výsledky se začaly dostavovat. Jako dvaadvacetiletý napsal mši, která je důkazem Pucciniho tehdy již rozvinutého talentu, také však tehdejší úrovně operou silně ovlivněné církevní hudby. Část z této mše později také v opeře použil: v operách Manon Lescaut a Tosca nalezneme její hudební stopy.
Giacomo Puccini
Rozhodující obrat pro mladého varhaníka, jehož život by se jinak pravděpodobně nadále odehrával v provinčním prostředí Luccy, znamenal divadelní zážitek. Jednoho dne roku 1876 se Puccini s několika svými přáteli vydal pěšky do více než dvacet kilometrů vzálené Pisy, aby shlédli Verdiho Aidu. Dojem byl tak silný, že se tehdy rozhodl: Dědičné povolání hudebníka sice zachová, ale změní obor. „Stanu se operním skladatelem,“ řekl.
Rodina – především milující maminka – Giacomovi přála, ale studium na milánské konzervatoři stálo peníze. Nejprve se podařilo získat stipendium od královny Margherity, pak dva roky financoval Giacomovo studium další strýc, lékař z Luccy Niccolo Ceru. Jedním z Pucciniho milánských učitelů byl Amilcare Ponchielli, autor opery Gioconda.
Giacomo psal z Milána pravidelně domů a z jeho dopisů vysvítá, že léta studií byla léta hladová. Daleko víc než nouze tělesná však Giacoma trápila nedostupnost slavné Scaly. Chtěl by vidět celý repertoár, ale nemohl si to dovolit. Školní úlohy plnil spolehlivě, ale pouze k hranici nutné povinnosti, jak svědčí dopis Amilcara Ponchielliho Puccinioho matce. Zdá se tedy, že jako student nebyl poháněn nijakou zvláštní ctižádostí. Kdoví, jak dalece je scéna z prvního dějství Bohémy, kdy básník Rudolf přitápí ve studené mansardě svým nejnovějším dílem, odleskem Pucciniho vlastních studentských zážitků. Pucciniovou absolventskou prací na milánské konzervatoři byla orchestrální skladba Capriccio sinfonico. Její střední část se po létech objevila ve vstupním obraze Bohémy. Během tří let v Miláně uzavřel přátelství s Pietrem Mascagnim. Mascagniho nesoustavnost ve studiu byla kupodivu ještě větší než Pucciniova. Na konzervatoři vydržel jen rok, aby se pak protloukal jako kapelník kočovných společností, než zvítězil svým Sedlákem kavalírem.
Úspěšná i neúspěšná prvotina
Po ukončení studií už šel Puccini cílevědomě za svým předsevzetím. Vnějším impulzem byla soutěž, kterou vypsal nakladatel Edoardo Sonzogno. Kde však vzít libreto? Amilcare Ponchielli musel mít svého žáka opravdu rád, když jej seznámil s libretistou Ferdinandem Fontanou. Fontanovo pohádkově romantické libreto Le Willi by s největší pravděpodobností o několik let později Giacoma neuspokojilo, tehdy se však pro ně nadchl. Nestihl ale partituru dokončit v čistopise, a tak nad předloženým příšerně nečitelným rukopisem porota rezignovala. S největší pravděpodobností se ani nepokusila Pucciniho čmáranicí (nikdy se nenaučil psát noty úhledně) zabývat.
Možná byla šťastná náhoda, když Ponchielli přehrával úryvky z Pucciniho opery kroužku znalců, že mezi nimi byl i univerzální umělec Arrigo Boito. Tento skladatel, literát, hudební kritik, operní libretista – který vytvořil nedostižná libreta posledních dvou Verdiových oper Otella a Falstaffa – se zasadil o provedení Pucciniho operní prvotiny 31. 5. 1884 v milánském divadle Dal Verme. Byl to první úspěch, první krok ke splnění předsevzetí a poslední velká radost pro Pucciniho milující maminku, která necelé tři týdny po premiéře zemřela.
Strasti života a tvorby
Radost i bolest se setkávají v lidském životě často. Giacomovi bylo dvacet šest let, začínal mít úspěch, jeho osobní život se však podivně klikatil. Lucca si měla o čem povídat, protože Giacomo žil s manželkou svého někdejšího spolužáka Elvirou Bonturi, matkou dvou dětí, z nichž dcera Fosca vyrůstala u matky. Roku 1886 se Elviře a Giacomovi narodil syn Antonio, ale svazek jeho rodičů mohl být legalizován až roku 1904, po smrti Elviřina manžela. Kdysi velkorysý strýček Ceru se domníval, že díky úspěchu první opery Giacomo rázem zbohatl, a začal svou někdejší finanční podporu Giacomových studií jako dluh vymáhat zpět. Život na dluh se vůbec Puccinimu stal na dlouhou dobu údělem. Dostával šance, ale závazky příliš spolehlivě neplnil. Nikdy nekomponoval lehce a rychle. Nakladatel Ricordi vyplácel zálohy na zadaná díla, Puccini nedodržoval termíny dodání. Hned druhá opera Edgar, opět na Fontanovo libreto, měla oproti smlouvě tříleté zpoždění. Premiéra se uskutečnila 21. 4. 1889 ve slavné Scale, byla obsazena hvězdami tehdejšího italského operního nebe – a propadla, stejně jako její přepracovaná verze, uvedená o tři roky později. Jasnozřivý (a ovšem také zkušený) Ricordi však věděl své. Čekal na úspěch stejně dlouho jako skladatel sám a nečekal marně. Za několik let se stal Puccini jeho nejprodávanějším artiklem.
Manon, Bohéma
Zklamání z Edgara bylo jen přechodné. Ve stejné době, kdy Ruggiero Leoncavallo komponoval své Komedianty, seděl nedaleko Puccini nad partiturou své Manon Lescaut. Bylo to v malé vesničce v italském Švýcarsku a oba skladatelé o sobě dávali vědět. Vyvěsili na svých pronajatých domcích vlajky, přičemž na Leoncavallově byl obraz Harlekýna, na Pucciniho vlajce byl rébus poněkud záhadnější: velká lidská ruka, neboť „mano“ znamená italsky „ruka“. Méně známé je, že se Leoncavallo měl původně stát libretistou Pucciniho Manon, ale spolupráce skončila, sotva začala. Libreto vznikalo obtížně a nakonec při premiéře 1. 2. 1893 v Turíně nebyli jeho autoři uvedeni. Jedním z nich už ovšem byl Luigi Illica, velká výhra pro budoucí Pucciniho díla.
Po nešťastné Manon podle francouzské předlohy našel Puccini další námět ve Francii, v povídce Henriho Murgera Scenes de la vie de Boheme (Scény ze života bohémy). Námět byl v době, kdy se jej ujal Puccini, už půl století starý a zaujal hned dva skladatele současně. Ruggiero Leoncavallo si libreto ke své Bohémě upravil sám. Závod o čas vedl k přerušení vztahů mezi oběma skladateli, které ostatně nikdy příliš vřelé nebyly. Puccini si při kompozici vybavoval svá studentská léta. Pronajal si polorozbořený domek, kde se svými přáteli založil Club Boheme, jehož stanovy byly vskutku „bohémské“. Pucciniho Bohéma měla premiéru 1. 2. 1896 v Turíně, Leoncavallova až 7. 5. 1897 v Benátkách. Dnes ovšem, řekne-li se Bohéma, na Leoncavalla téměř nikdo nevzpomene. Puccini využil a rozšířil v Bohémě to, co se v Manon Lescaut osvědčilo. Podle kritiky však byla předložená pochoutka tentokrát trochu příliš kořeněná: příběh byl pokládán za vyumělkovaný a objevily se výtky prohřešků proti zákonům skladatelského řemesla. Byly vlastně pravdivé: to, co činí Pucciniho hudbu dráždivou, je kromě jiného používání „zakázaných“ postupů v harmonii. Překvapí však, že se tyto výtky objevily třináct let po smrti největšího bořitele zákonů tradičních skladebných nauk Richarda Wagnera.
Výtky proti Bohémě dlouho nevydržely. Brzy se stala nejoblíbenější a nejčastěji hranou Pucciniho operou na světových scénách. Získala si i Paříž, tak věrohodně se prý Puccinimu podařilo pařížskou atmosféru vystihnout. Přitom Puccini toto město navštívil poprvé až v dubnu 1898, právě u příležitosti pařížské premiéry Bohémy. Jeho samého skutečná Paříž neokouzlila a z velkoměsta byl upřímně nešťastný.
Tosca
Po dokončení jednoho díla se u Pucciniho vždycky dostavil hlad po novém námětu. Libreto další opery Tosca vzniklo přepracováním dramatu. Jeho autor Victorien Sardou (opět Francouz) hru napsal pro slavnou herečku Sarah Bernhardtovou. Puccini drama již delší dobu znal, než přikročil ke zhudebnění. Všechny postavy hry skutečně existovaly, jejich spojení v jednom příběhu je však dílem básníkovým. Hlavní postavou je zpěvačka Floria Tosca, jejíž reálná předchůdkyně se narodila roku 1788. Sardouovo drama se odehrává roku 1800 (v pozadí je Napoleonovo vítězství v bitvě u Marenga), už z toho je patrné, že si dramatik vypůjčil jméno slavné zpěvačky, nikoli její skutečný život, i když milenkou malíře Cavaradossiho opravdu byla. Existoval i Vitellio Scarpia, v době děje opery římský policejní šéf, existoval i Cesare Angelotti, jeho tragická životní dráha se však s osudem dalších tří osob protla pouze ve fantazii Sardouově.
A opět se – podobně jako v případě Manon a Bohémy – vyskytl konkurent. Skladatel Alberto Franchetti už měl dokonce domluveno vypracování libreta k Tosce s Luigim Illicou. Tentokrát Puccini použil malou intriku. Drama před Franchettim pomluvil, aby se jej pak ujal sám – samozřejmě ve spolupráci s Illicou. Kdo však námětu tentokrát skutečně nevěřil, byl druhý libretista – Giuseppe Giacosa, kterého bylo ke spolupráci třeba nutit.
Když byla opera na podzim roku 1899 hotova, překvapila Pucciniho reakce Ricordiho týkající se především naprostého odmítnutí koncepce třetího dějství. Ricordimu scházel skutečný operní duet. Puccini své řešení hájil dramatickou pravdivostí: tvrdil, že v situaci, ve které se oba milenci těsně před rozuzlením dramatu nacházejí, nelze umístit velkou vokální scénu, a na finále nezměnil ani notu.
Příběh nešťastné Japonky
V létě roku 1900 navštívil Puccini londýnské provedení Toscy. Tam také uviděl drama Davida Belasca Madam Butterfly. Byla to čerstvá novinka – newyorská premiéra Belascovy hry se konala 5. 3. 1900. Námět sám má zajímavou historii a je svědectvím zájmu konce 19. století o exotiku a tisícileté kultury. Roku 1887 uveřejnil francouzský spisovatel Pierre Loti román Madam Chryzantéma, kde se příběh nerovného manželství Evropana (u Lotiho je to Francouz) s japonskou gejšou objevuje poprvé. Dalším zpracováním námětu byla novela Johna Luthera Longa Madame Butterfly, vydaná roku 1898. Ani zde ještě nekončí příběh smrtí – Čo Čo San se vrátí k dřívějšímu životu gejši. Až v dramatu Davida Belasca je uplatněno jediné východisko podle asijského morálního zákona: „Než žít v hanbě, raději zemřít.“
Geraldine Farrar jako Madama Butterfly v roce 1907
Puccini se do příběhu nešťastné Japonky okamžitě zamiloval a autora hry požádal o souhlas ke zhudebnění. Libretisty se stali opět Giacosa a Illica. Oba věděli, že spolupráce s Puccinim vyžaduje trpělivost, že je s předloženým textem jen málokdy srozuměn a do libreta stále zasahuje. Věděli však také, že spory s ním (i mezi sebou navzájem) stojí za to podstoupit. Aby vytvořil věrohodný kolorit, studoval Puccini autentickou japonskou hudbu a konzultoval s rodilými Japonci kulturní zvyky jejich země. Ve svém výsledku hudba Butterfly samozřejmě není japonská; je to opět Puccini s jeho vypjatými oblouky melodií a barevnou instrumentací, i když na několika místech originální japonské melodie použil.
Práce na Butterfly neprobíhala (jako ostatně u Pucciniho nikdy) lehce. Na osm měsíců byla přerušena v důsledku Pucciniho zranění při autonehodě. Říká se, že bezprostředně po nehodě patřily jeho myšlenky Butterfly: „Co s ní bude?“ ptal se prý. Ani Madamma Butterfly – jak zní název opery v japonském originále nebyla okamžitě přijata. Její premiéra v milánské Scale 17. 2. 1904 byla dokonce skandálem a pro Pucciniho velkým zklamáním. Snad nikdy svému dílu nevěřil tolik jako tentokrát. Přestože to zpočátku odmítal, rozhodl se nakonec pro úpravy. Z původních dvou dějství udělal tři a oddělil je orchestrálním intermezzem, Pinkertonovi přikomponoval v závěrečném obrazu árii. V této podobě měla opera premiéru 28. 5. 1904 v Teatro Grande v Brescii a odtud se Paní Motýlek (Butterfly) rozletěla do celého světa. Spolu se svými družkami Mimi z Bohémy a Toscou tvoří trojici nejúspěšnějších oper svého autora a všechny patří ke stálicím světového repertoáru.
Americké premiéry
Po Butterfly nastala téměř sedmiletá přestávka. Puccini si byl vědom, že cesta od Manon až sem byla vlastně několikerou variací stejného příběhu. Bylo velmi riskantní jít po této cestě dál. Smrtí Luigiho Giacosy roku 1906 se navíc rozpadl úspěšný tvůrčí tým. Byl to opět David Belasco a jeho drama Děvče ze zlatého Západu, které probudilo Pucciniho z letargie. Pucciniho návštěva New Yorku, kde měl na pozvání ředitele Metropolitní opery dodat svou přítomností lesk tamnímu provedení svých oper, vedla k rozhodnutí napsat „americkou“ operu. Puccini vkročil touto operou na půdu příštích westernů. Podobně jako u Butterfly studoval Puccini hudbu japonskou, nechal si tentokrát opatřit černošské spirituály. V premiéře opery v New Yorku 10. 12. 1910 zpívali Ema Destinnová a Enrico Caruso, dirigoval Arturo Toscanini.
Vynecháme-li lyrickou komedii La Rondina (Vlaštovka), která se v repertoáru neuchytila a žije z ní pouze jediná – nicméně nesmírně podmanivá – píseň, pak i další dílo, triptych Plášť, Sestra Angelika a Gianni Scicchi, bylo premiérováno v New Yorku (14. 12. 1918). O této trojici se mnoho napsalo a napolemizovalo, přičemž prostřední Sestra Angelika byla převážnou většinou hlasů odsouzena stát se nejslabším Pucciniovým dílem, Plášť posledním výhonkem verismu a Gianni Scicchi Pucciniho pokusem o černou komedii. Tyto úsudky jsou výsledkem uvažování o třech samostatných dílech; pak s nimi – možná nerad – i největší Pucciniho obdivovatel bude souhlasit. Triptych je však třeba chápat jako jedno dílo s třemi různými pohledy na život. Pak vyzní jeho kontrastní příběhy, vykreslené lidské typy i jejich hudební podoba jako psychologická studie mnohotvárnosti lidských charakterů a osudů.
Turandot
Ještě jednou zaujal Pucciniho Dálný Východ. Byla to pohádka Carla Gozziho (zpracovaná také Friedrichem Schillerem) o kruté princezně Turandot, která vymýšlí pro své nápadníky neřešitelné hádanky, aby jim pak s rozkoší nechala stínat hlavy, a nakonec byla přece jen přemožena láskou. Turandot se stala dítětem Pucciniho bolesti. Práce trvala přes čtyři roky, u skladatele se střídaly stavy melancholie s obdobími hektického spěchu, kdy tyranizoval oba libretisty. Zůstala torzem. Závěr Pucciniho života, požitkáře, který měl rád přírodu, moře, lov, motorové čluny a rychlou jízdu autem, náruživého kuřáka a milovníka vína, byl neradostný. K cukrovce, která jej léta sužovala, se přidala rakovina hrtanu, které podlehl 29. listopadu 1924. Turandot dokončil skladatel Franco Alfano a pod taktovkou Artura Toscaniniho byla poprvé uvedena 25. dubna 1925 v milánské Scale.