Felix Mendelssohn-Bartholdy se narodil 3. února 1809 v severoněmeckém Hamburku jako druhý ze čtyř sourozenců. Rodné město však ani nestačil poznat, protože již roku 1811 rodina v důsledku napoleonských válek a francouzské okupace Hamburku přesídlila do Berlína, kde poté jeho otec založil odbočku hamburské banky Mendelssohn & Co. Berlín, který byl hlavním městem tehdejšího Pruského království, se právě v této době začal vymaňovat z provinčních pout a proměňovat v kulturní a politické centrum prvořadého významu. Roku 1810 byla otevřena berlínská (nynější Humboldtova) univerzita. Básník a učenec Wilhelm von Humboldt (1767 – 1835), který v té době zastával úřad pruského ministra školství, i jeho bratr, univerzitní profesor a klasický filolog Alexander von Humboldt (1769 – 1859), patřili k pravidelným hostům domu Mendelssohnových. V téže době začal spisovatel August Wilhelm Schlegel (1767 – 1845, bratr Mendelssohnova strýce) vydávat své překlady děl Williama Shakespeara a bratři Jakob a Wilhelm Grimmové zveřejnili své německé národní pohádky (Kinder- und Hausmärchen, 1812 – 1815). Dne 21. června 1821 byla v Berlíně s velkým úspěchem premiérována opera Čarostřelec (Der Freischütz) skladatele Carla Marii von Webera (1786 – 1826).
Felix Mendelssohn-Bartholdy
Malý Felix Mendelssohn-Bartholdy měl to štěstí nebo privilegium, že vyrůstal v naprostém hmotném dostatku – v rodině, která tehdy patřila k nejbohatším v celém Německu – a ani v pozdějších letech se nemusel nijak starat o své existenční zajištění. Neznamenalo to ovšem žádný život v pohodlí a zahálce. Přísný a autoritativní otec rozpoznal záhy geniální nadání svého syna a poskytl mu všechny podmínky k jeho rozvoji: nejlepší domácí učitele, společenské styky, možnost cestovat a poznat velký kus tehdejší Evropy. Zároveň ale vyžadoval tvrdou kázeň a disciplínu, takže „pracovní den“ šestiletého dítěte začínal v létě v zimě bez výjimky v pět hodin ráno a končil dlouho po setmění…
Mendelssohnovými učiteli hudby byli přední berlínští hudebníci té doby, pianista a skladatel Ludwig Berger (1777 – 1839) a ředitel berlínské Pěvecké akademie Carl Friedrich Zelter (1758 – 1832), jenž proslul kromě jiného jako přítel a hudební rádce básníka Johanna Wolfganga Goetha a který také svého žáka koncem roku 1821 ve Výmaru Goethovi představil. Prvním velkým cestovním zážitkem sedmiletého chlapce byl zájezd do Paříže, kam se roku 1816 vypravila celá rodina a kde ovšem otec vyřizoval společně se svým bratrem obchodní záležitosti. První veřejné vystoupení jako pianista absolvoval malý Felix ve věku devíti let v Berlíně v říjnu 1818. Od roku 1820 – tedy z doby, kdy mu bylo 11 let – jsou dochovány také jeho první skladby.
Raná tvorba Felixe Mendelssohna-Bartholdyho spadající do jeho dětských let je neobyčejně rozsáhlá, zahrnuje symfonie pro smyčcové nástroje, kantáty, písně, sbory, tria, moteta, fugy, klavírní a varhanní skladby i hudebně dramatické pokusy. Mnohé z těchto skladeb, mezi nimi právě zmíněné symfonie, byly záhy po napsání také provedeny na pravidelných nedělních domácích koncertech. Tyto koncerty v domě Mendelssohnů, pro něž byli najímáni přední profesionální hudebníci a na nichž zpravidla spoluúčinkovali i všichni členové rodiny, patřily ve 20. letech 19. století k předním událostem berlínského hudebního života.
Léta zrání
V roce 1822 neboli v době, kdy mu bylo 13 let, vystupoval už Felix Mendelssohn na veřejnosti pravidelně a byl vnímán a hodnocen jako dospělý a hotový umělec. Téhož roku podnikl spolu s rodiči první větší prázdninovou cestu po Německu a Švýcarsku, nicméně i na ní měl s sebou svého hudebního učitele a prakticky bez ustání komponoval. Také v následujících dvou letech provázel otce na obchodních cestách a poznával zejména místa v severním Německu a tehdejším pruském Slezsku. Roku 1825 absolvoval koncertní turné po Německu, na němž byl kritikou chválen jako prvotřídní pianista i jako improvizátor, a téhož roku zavítal znovu do Paříže.
Z let 1825 – 1826 pocházejí první umělecky vyzrálé a přitom svěží skladby, k nimž patří zejména Oktet Es dur op. 20 pro smyčcové nástroje a orchestrální předehra ke Snu noci svatojanské op. 21. Také tato díla, která dnes slýcháme na koncertních pódiích a vnímáme jako „typického“ Mendelssohna, mají své kořeny v oněch domácích či spíše poloveřejných koncertech a literárních a divadelních večerech, pořádaných pravidelně v berlínském rodinném sídle. Roku 1827 se osmnáctiletý Felix Mendelssohn zapsal na berlínskou univerzitu. svou způsobilost ke studiu prokázal překladem divadelní hry klasického latinského autora Terentia. Navštěvoval zde po nějaký čas přednášky z různých oborů, mimo jiné i ty, které tou dobou konal proslulý filozof Georg Friedrich Wilhelm Hegel (1770 – 1831). Navázal zde rovněž kontakty s dalšími představiteli mladé německé inteligence i s básníky z okruhu německé romantické školy. Vzpomínkové slavnosti u příležitosti 300. výročí úmrtí malíře Albrechta Dürera (1471 – 1528) i provedení některých děl skladatele Georga Friedricha Händela (1685 – 1759) v něm posílily zájem o historii a o hudbu minulých epoch. Skladby, které v těchto měsících a letech vytvořil a k nimž patří například koncertní předehra Klid moře a šťastná plavba (Meeresstille und glückliche Fahrt) op. 27 podle dvou básní J. W. Goetha nebo Smyčcový kvartet Es dur op. 12, prozrazují naopak intenzívní studium děl Ludwiga van Beethovena (1770 – 1827).
Objevení Bacha
11. března 1829 dirigoval dvacetiletý skladatel v Berlíně památné provedení Matoušových pašijí Johanna Sebastiana Bacha, které se uskutečnilo ke stému výročí jejich premiéry v Lipsku. vyvolalo obrovský zájem o toto i další Bachova díla a znamenalo počátek tzv. bachovské renesance a znovuobjevování této mezitím téměř úplně zapomenuté hudby v 19. a 20. století. K historicky poučené či „autentické“ interpretaci (tak jak jí rozumíme dnes) mělo toto provedení nepochybně daleko – v tomto směru bylo nutno ujít ještě veliký kus cesty. Nicméně první závažný krok byl učiněn a další mohly následovat.
Mladý cestovatel
V létě téhož roku se Mendelssohn vypravil na několikaměsíční cestu do Anglie a Skotska, do krajů, které znal předtím z romantické literatury a jež toužil poznat na vlastní oči. Absolvoval zde opět řadu koncertů, poznal význačné osobnosti tamějšího literárního a kulturního života – mezi nimi také slavného spisovatele Waltera Scotta (1771 – 1832) – a podnikl i dobrodružnou plavbu k souostroví Hebridy. Své cestovní dojmy zachytil v početných dopisech, deníkových záznamech a kresbách, ale také orchestrální předehře Hebridy op. 26. (Naopak symfonie č. 3 a moll op. 56 zvaná Skotská byla započata a dokončena o řadu let později.) Anglie se potom stala zemí, v níž slavil skladatel – podobně jako později například Antonín Dvořák – vůbec největší úspěchy a v níž jeho dílo získalo trvalou oblibu. Na jaře roku 1830 byl zpátky v Německu a v květnu toho roku vykonal svou poslední návštěvu u Johanna Wolfganga Goetha. Osmdesátiletý básník, který mladého geniálního skladatele od prvního setkání nesmírně obdivoval, mu při této příležitosti věnoval list z rukopisu svého největšího díla, filozoficko-dramatické básně Faust.
Po krátkém odpočinku doma se Mendelssohn vydal na další velkou cestu, která trvala tentokrát dva roky a připomínala někdejší poznávací cesty mladých šlechticů v období renesance. Trasu pečlivě naplánoval a všechny výlohy hradil skladatelův otec. Cesta vedla směrem na jih přes Mnichov, Salcburk, Linec, Vídeň, Bratislavu a Štýrský Hradec do Benátek a odtud přes Florencii do Říma, kde se skladatel zdržel přes půl roku; neopomněl přitom navštívit také Neapol a shlédnout římské památky v Pompejích, které na něj zapůsobily hlubokým dojmem. Právě během římského pobytu začal psát svou 3. symfonii A dur zvanou Italská, kterou dokončil o dva roky později a provedl poprvé na koncertě v Londýně. Poté se vracel zpět na sever přes Florencii a Janov do Milána a odtud přes Švýcarsko do Německa, konkrétně do Mnichova a Düsseldorfu. Dále pokračoval do Paříže, kde strávil zimní měsíce na přelomu let 1831 a 1832, a na jaře 1832 se objevil opět v Londýně. Odtud se urychleně vrátil domů do Berlína, kde se v létě téhož roku po smrti svého učitele Carla Friedricha Zeltera marně ucházel o místo dirigenta Pěvecké akademie. Počátkem následujícího roku 1833 byl opět v Londýně, kde dirigoval svá díla, a v květnu téhož roku se objevil na Dolnorýnském hudebním festivalu v Düsseldorfu, kde řídil oratoria Georga Friedricha Händela (ve vlastních úpravách) a díla Ludwiga van Beethovena. Vzápětí následovala nabídka místa dirigenta a ředitele městské hudby v tomto porýnském rezidenčním městě, kterou také Mendelssohn přijal, a o pár týdnů později volba za člena hudební sekce Akademie věd a umění v Berlíně.
V Düsseldorfu se Felix Mendelssohn věnoval především provozování Händelových oratorií, která byla v této době považována za součást německé hudební tradice, přestože byla napsána v Anglii na anglické texty, a dirigoval také četná operní představení. Z děl, která zde složil, bylo nejvýznamnější biblické oratorium Paulus, psané podle Händelova vzoru a provedené na Dolnorýnském hudebním festivalu roku 1836.
Zralé období
Na počátku roku 1835 dostal Felix Mendelssohn nabídku stát se dirigentem proslulého orchestru Gewandhausu v Lipsku. V této funkci setrval s výjimkou let 1841 – 1842 až do konce života. Během svého lipského působení rozvinul mnohostranné umělecké i organizátorské aktivity, které výrazným způsobem pozvedly hudební život města a učinily z něj hudební centrum celoevropského významu. Jako dirigent velice pozvedl úroveň lipského orchestru a fakticky založil jeho dodnes trvající vynikající pověst, pravidelně zval ke spoluúčinkování nejlepší domácí i evropské sólisty a staral se zároveň o zlepšení sociálních a platových podmínek hudebníků. Do programů koncertů zařazoval na jedné straně „historickou hudbu“ skladatelů 18. století, v prvé řadě Johanna Sebastiana Bacha a Georga Friedricha Händela, Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta i Ludwiga van Beethovena, a na druhé straně v hojné míře nová díla současníků. Památnou událostí se stala premiéra Symfonie C dur zvané Velká Franze Schuberta, která se uskutečnila deset let po smrti skladatele v březnu 1839. Vedle toho vystupoval Mendelssohn pravidelně i jako sólový pianista a varhaník. Podílel se rovněž na oslavách 400. výročí vynálezu knihtisku, které se konaly v Lipsku v červnu roku 1840 a pro něž zkomponoval symfonickou kantátu Lobgesang (Chvalozpěv) op. 52 – ve výčtu jeho děl bývá obvykle uváděna jako Symfonie č. 2 – a o několik týdnů později zahájil varhanním koncertem v chrámu sv. Tomáše sbírku na postavení pomníku Johanna Sebastiana Bacha. Přibližně v téže době, neboli sotva poté, co dosáhl věku třiceti let, byl poctěn udělením čestného doktorátu lipské univerzity.
Výjev z koncertu v Gewandhausu, 1845
Vedle svých nemalých závazků v Lipsku hostoval Mendelssohn nadále pravidelně na hudebních festivalech v Porýní a v severním Německu a podnikal koncertní cesty do Anglie. V září roku 1840 dirigoval například svá díla v Londýně a v Birminghamu a na jaře roku 1842 byl při dalším, v pořadí již sedmém, zájezdu do Londýna dvakrát přijat britskou královnou Viktorií, které za to věnoval svou Skotskou symfonii. Pokud jde o osobní život, seznámil se Mendelssohn v létě roku 1836 za pobytu ve Frankfurtu nad Mohanem s mladičkou Cécile Jeanrenaud (1817 – 1853), která pocházela z tamější vážené měšťanské rodiny; její předkové byli francouzští hugenoti, kteří se podobně jako mnoho jiných uchýlili do sousedních zemí před náboženským pronásledováním. Svatba se konala v březnu následujícího roku a během deseti let společného života se manželům narodilo pět dětí. Nejstarší syn, Carl Mendelssohn-Bartholdy (1838 – 1874), se stal později univerzitním profesorem a opatrovatelem otcovy pozůstalosti.
Důležitá osobnost hudebního života
Nový pruský král Friedrich Wilhelm IV., který se ujal vlády v Berlíně v polovině roku 1840, ohlásil při nástupu na trůn dalekosáhlé reformy, které se měly týkat také uměleckého a hudebního života. Plánováno bylo oživení činnosti Akademie věd a umění, stejně tak jako založení hudební konzervatoře a společnosti, jež by se starala o pravidelný koncertní provoz. K těmto úkolům byl pozván právě Felix Mendelssohn, který po určitém váhání lákavě znějící nabídku z města svého dětství přijal. Kromě právě zmíněných povinností dostal za úkol oživit rovněž divadelní provoz v královské rezidenci v Postupimi, kde se měly provozovat zejména antické (řecké) tragédie a díla psaná v podobném duchu. Režisérem těchto představení, která pak byla dávána i ve veřejném činoherním divadle v Berlíně, se stal romantický básník a spisovatel Ludwig Tieck (1773 – 1853). Výsledkem spolupráce dvou generačně vzdálených umělců byla kromě jiného mimořádně úspěšná inscenace Sofoklovy hry Antigona, která v letech 1841 – 1842 zahájila renesanci antických děl na německých jevištích, a ještě senzačnější provedení komedie Williama Shakespeara Sen noci svatojanské v roce 1843, k nimž Mendelssohn napsal scénickou hudbu. Přes všechny tyto vnější úspěchy ho však činnost v Berlíně příliš neuspokojovala, měl dojem, že podmínky pro práci zde nejsou tak příznivé jako v Lipsku a slibované královské reformy nepostupují tak, jak by měly. Rozhodl se proto už koncem roku 1842 k návratu do předchozího působiště. Až do poloviny roku 1845 si ovšem podržel i berlínské angažmá a působil proto střídavě na obou místech.
Poslední léta
Nejzávažnějším činem posledních let Mendelssohnova působení v Lipsku bylo založení konzervatoře, o něž usiloval od roku 1840 a které se uskutečnilo o tři roky později na jaře 1843. Felix Mendelssohn-Bartholdy se stal prvním ředitelem této instituce – jeho nástupcem v roce 1847 byl pražský rodák, klavírní virtuos a skladatel Ignaz Moscheles (1796 – 1870) – a věnoval jí zejména v prvních letech existence nemálo času a energie. Podařilo se mu získat k pedagogické spolupráci nejlepší místní hudebníky, k nimž patřili manželé Robert a Clara Schumannovi, skladatelé Ferdinand Hiller (1811 – 1885) a Niels Gade (1817 – 1890), kteří zároveň působili i jako dirigenti orchestru Gewandhausu, houslista Ferdinand David (1810 – 1873) a další. Do Lipska se záhy začali sjíždět studenti z celého Německa i z dalších zemí Evropy, z nichž potom mnozí zaujali vynikající postavení v hudebním životě svých zemí; připomeňme aspoň taková skladatelská jména jako Edvard Grieg (1843 – 1907), z českých zemí pak například Zdeněk Fibich (1850 – 1900) nebo Leoš Janáček (1854 – 1928).
Mendelssohnovo neúnavné veřejné působení pokračovalo v neztenčené míře až do posledních týdnů jeho života. V letech 1844 – 1847 podnikl další tři koncertní zájezdy do Anglie, kterou takto navštívil celkem desetkrát, dirigoval festivalové koncerty v Cáchách a Kolíně nad Rýnem, vystupoval v Berlíně i v domovském Lipsku. K významným premiérám těchto let patřilo uvedení klavírního koncertu Roberta Schumanna se sólistkou Clarou Schumannovou na Nový rok 1846, z vlastních děl pak provedení Houslového koncertu e moll op. 64 v březnu 1845 a monumentálního biblického oratoria Elias v srpnu 1846, psaného pro hudební festival v anglickém Birminghamu.
Obrovité pracovní úsilí se ovšem takřka nutně podepsalo na skladatelově zdraví a spotřebovalo předčasně jeho fyzické i psychické síly. Již od konce roku 1845 se u něj začaly projevovat vážné zdravotní problémy. V květnu roku 1847 ho při návratu z anglického turné zastihla zpráva o úmrtí starší sestry Fanny, s níž ho pojil vřelý sourozenecký vztah. Hlubokou duševní krizi a tíživou depresi, kterou v něm tato událost vyvolala, už tentokrát nedokázal překonat. Zemřel – podobně jako Fanny i jako mladší sestra Rebecka o jedenáct let později – po záchvatu mozkové mrtvice počátkem listopadu téhož roku ve věku necelých 39 let.
Skladatelův odkaz
Felix Mendelssohn-Bartholdy zanechal rozsáhlé skladatelské dílo, čítající přes 120 opusů a nejméně stejný počet skladeb nečíslovaných. Opusová čísla Mendelssohnových děl jsou většinou poněkud zavádějící, protože se řídí datem jejich vydání a ne datem vzniku. Skladby op. 1 – 72 vyšly tiskem ještě za skladatelova života, ostatní, tj. op. 73 – 121, byly vydány posmrtně převážně v 70. letech 19. století. Neopusované rané skladby z let 1821 – 1824, včetně 13 symfonií pro smyčcové nástroje, byly znovuobjeveny a zpřístupněny teprve po roce 1960. Některé jiné skladby – většinou drobnosti, písně, sbory a podobně – zůstaly dodnes v rukopise.
Mendelssohn patří k těm nemnohým skladatelům, kteří psali hudbu všech druhů a žánrů: symfonie a orchestrální předehry, instrumentální koncerty, kantáty a oratoria, komorní skladby (smyčcové kvartety, klavírní tria, sonáty a jiné), brilantní i poetické klavírní kusy, sólové a sborové písně, jako jeden z mála autorů své generace se věnoval soustavně také tvorbě varhanní. Jediným oborem, v němž nebyl příliš úspěšný, byla opera. K podnětům a vlivům, které od samého počátku formovaly jeho hudební řeč, patřila hlavně hudba Johanna Sebastiana Bacha, dále oratoria Georga Friedricha Händela a instrumentální díla Mozartova a Beethovenova. Z mimohudebních inspirací hrály důležitou roli přírodní a cestovní dojmy a díla klasického i soudobého básnictví. Nápadným rysem Mendelssohnova zralého slohu – k němuž autor dospěl mezi svým šestnáctým a sedmnáctým rokem a který potom v dalších letech nijak zásadně neměnil – je jasnost, přehlednost a čistota hudební formy a zároveň uměřenost a zdrženlivost výrazových prostředků. Dá se říci, že také Felix Mendelssohn-Bartholdy představuje typ ne-romantického umělce v romantické umělecké epoše a že je zároveň originálním pokračovatelem – nikoliv pouhým napodobitelem, jak mínili jeho pozdější odpůrci – velké klasické tradice.