V románu Flegeljahre spisovatele Jeana Paula, který se našel v Schumannově pozůstalosti, si majitel zatrhl tuto pasáž: „Maškarní ples je snad to nejvyšší, co hra poezie může ze života znázornit. Jako pro básníka jsou si všechny stavy a časy rovny a všechno vnější je jenom šat, všechno vnitřní však radost a zvuk, tak v plese přebásňují lidé sebe i svůj život. Wina odpověděla tiše a spěšně: „možná, že se vyšším bytostem jeví dějiny lidského rodu jenom jako delší plesové převlékání’.“ Idea maškarního plesu jako zrcadla lidského života, zdá se, prochází celou Schumannovou klavírní tvorbou. A nejen tvorbou – shodou okolností to bylo v den karnevalu, kdy se v roce 1854 vrhl do Rýna při pokusu o sebevraždu. Ačkoliv jen dvě díla se k tématu váží svým názvem (Karneval op. 9 a Vídeňský masopust op. 26), řada dalších tuto tematiku evokují aniž by se k ní přímo hlásila. Jsou to například Papillons, Tance Davidovců, Novellety, Kreisleriana, Fantastické kusy. Všechny tyto opusy spojuje taneční charakter a mimohudební významový podtext, ať formulovaný či nikoli.
Karneval op. 9
Nejčastěji se u Schumanna vyskytuje rytmus valčíku, ale rád užívá také pochodu. Právě pochod či fanfáry otevírají toto dílo. Přesto, že je jedním z Schumannových nejznámějších a nejhranějších, nemůžeme s určitostí říci, že mu doopravdy rozumíme. Uprostřed partitury se totiž nacházejí tři fragmenty notových osnov, nadepsané „Sfingy“. Pianisté se tváří, jako by neexistovaly – také se vlastně nemají provádět. Ale jsou zde a stejně jako ty egyptské sfingy mlčí.
V úvodu nám chce Schumann naznačit všechny nálady, kterými příští hudba projde. Dvornou úklonou nás zdraví Pierrot , známá postava stejně jako hravý Harlekýn . Bezprostředně navazuje noblesní Valčík. Eusebius a Florestan jsou dvě já skladatele. Prvý zadumaný, ponořený do vlastního světa, druhý horlivec. Schumann zde cituje motiv z Papillons (Motýlů). Na chvíli se tu mihne Koketka . Odpovídá jí Replika (snad odpověď partnera) ve stejně lehkovážném duchu.
Nyní přicházejí na řadu ony tři Sfingy: teď už prozradíme, že jsou to tři kryptogramy. Čtěme: Es (S), C, H, A – to je Schumann. A, S, C, H znamená Aš, město, kde žila Ernestina. Třetí téma je opět pokládáno z těchto písmen. Není to jen hříčka – na těchto notách je postavena převážná část témat celého Karnevalu.
Motýli (Pappilons) jsou oblíbeným symbolem romantiků. V Poletujících písmenech (Lettres dansantes) se míhají tóny Schumannova kryptogramu. Ani to nepostřehneme – slyšíme jen živou melodii. Chiarina (Clara) je vášnivým vyznáním budoucí manželce. Následuje dokonalý portrét klavírního virtuóza Chopina . Aniž by karikoval, načrtl Schumann bezpečně hlavní rysy „portrétovaného“. Estrella je vyrovnání se silnou, ale přechodnou vášní k Ernestině. V Rozpoznání (Reconnaisance) se masky konečně odkládají a tanečníci se dávají poznat. Mezi nimi jsou i Pantalón a Kolombína , postavy z italské commedie del’arte. Schumannův oblíbený valčík se tady jmenuje Německý . Přerušuje ho intermezzo po vzoru Paganiniho . Aveu – vyznání lásky, na něž slova nestačí .
Promenáda přináší zklidnění před virtuózním závěrem, opět ve třídobém rytmu. Hudbu Pausy jsme slyšeli v úvodu, nyní ústí do triumfálního Pochodu Davidovců. Povšimněme si tématu v levé ruce. Je to opět citát z Papillons op. 2, ale Schumann jej vydává za „Téma ze 17. století„. Naposledy vidíme v retrospektivě hlavní aktéry podívané.
Dětské scény op. 15
Množství skladeb, které Schumann určil dětem a mladým, je obdivuhodné. Evidentně přikládal klavírní a vůbec hudební a múzické výchově velkou důležitost. Jenže – Dětské scény nejsou na rozdíl od některých jednoduchých skladbiček takového Alba pro mládež ani trochu „dětské“. Jak to vyjádřil známý pianista Alfred Brendel, Dětské scény zvládne jen člověk dospělý. A nemyslel tím jen interpretrův věk. „Naivitu si totiž člověk nemůže vynutit, musí se dostavit sama. A tak je třeba v Dětských scénách improvizovat a důvěřovat Bohu.“
Krásný popis těchto skladeb podal Václav Jan Sýkora ve své monografii o Schumannovi: "O cizích zemích a lidech zahajuje cyklus tím nejpodstatnějším: touhou. Ano, dítě touží, po tajemném, po dobrodružství, touha je vede k pohádkové knížce. Podivuhodná záležitost – to už je první obrázek z leporela, první pohádka z nové knížky, to už je ono „co budu dělat, až budu velký“. Hra na slepou bábu – přímo z hudby slyšíš dětské „Chyť si mě, chyť!“ a onen bleskurychlý únik a bezradné tápání toho, který je v kole. Prosící dítě – kdo by této prosbě odolal? Plno štěstí – a opravdu se děcko dočkalo, teď je spokojeno. Důležitá událost – snad příběh o nějakém hrdinovi, statečný čin Honzy z pohádek. A pak přijde Snění , nejmilovanější Schumannova skladba, esence všeho jeho horování, tichá a stručná píseň lásky, hudební heslo celého romantismu."