Paříž Lisztovy doby

V 17. – 19. století byla Paříž jednou z několika málo nejvýznamnějších politických a kulturních metropolí Evropy a světa. Byla období (jako např. za Ludvíka XIV.), kdy tuto roli hrála zcela bezkonkurenčně, avšak ještě v 19. století si dokázala udržet postavení evropského centra diplomacie, mezinárodní politiky, hospodářských vztahů, umění, kultury, vzdělanosti a společenské reprezentace. Jen v některých ohledech musela čelit rostoucí konkurenci center jiných, především Londýna, Vídně a Petrohradu.

 

Francouzština stále zůstávala jazykem diplomacie a kulturního světa, jemuž byly přičítány mimořádné vyjadřovací schopnosti a jehož ovládání bylo chápáno jako známka dobrého vychování, vzdělání a vkusu. Sama Paříž své postavení hlavního města starého kontinentu v myšlení lidí 19. století hájila bez zvláštních problémů. Byla symbolem velkého světa a moderní společnosti, vázaly se k ní i určité politické naděje, a to nejen jako dědictví revoluční a napoleonské éry.

Moderní velkoměsto

Paříž měla v druhé třetině dost předpokladů pro to, aby dokázala znovu poutat a udržovat živou pozornost. Byla dějištěm mnoha událostí, jež přímo ovlivňovaly dění v celé Evropě, a zároveň procházela výraznými změnami, které se staly vzorem přeměn moderního velkoměsta. Vedle Londýna byla největším evropským městem. Odhaduje se, že počet jejích obyvatel stoupl během první poloviny 19. století z 500 – 600 tisíc na milión. To s sebou neslo rychlý územní vývoj a stoupající nároky na územní plánování, zásobování, řešení „bytové otázky“, problémů spojených se životním prostředím uvnitř velkoměsta. Nově se objevilo moderní řešení dopravních spojení a hlavních spojnic uvnitř města. Vedle nových velkých dominant a reprezentativních staveb, jakou byl například Vítězný oblouk, dokončený v polovině 30. let, začala vznikat nová prostranství, široké třídy a parky. A také nádraží. V roce 1837 byla otevřena železnice z Paříže do Saint Germain a v následujících letech získala Paříž železniční spojení s celou Francií, jež se začala pokrývat sítí drah, a brzy i se zahraničím. V polovině 40. let bylo zprovozněno známé Východní nádraží.

Současně se Paříž ve 40. letech stala největší městskou pevností na světě, když ji obepnulo 39 kilometrů dlouhé opevnění s téměř stovkou bastionů. Uvnitř fortifikací zůstalo téměř 8 tisíc hektarů městské plochy, obývané půl miliónem lidí. Kromě Paříže se tam nacházelo i jedenáct obcí, jež byly v roce 1859 k Paříži připojeny.

K velkolepé výstavbě, novému koncipování a vybavení vnitřní Paříže došlo v 50. a 60. letech. Na její nové, moderní podobě se podepsal především architekt a prefekt seinského departamentu G. E. Haussmann. Založil deset mostů a vyprojektoval soustavu velkých náměstí, parků (slavný boulogneský lesík) a širokých ulic, ale zabýval se i výstavbou kanalizační sítě v celkové délce 570 km a vodovodů s pitnou vodou. Tak vznikly i dvě hlavní osy vnitřního města: severojižní od Východního nádraží k observatoři a východozápadní od náměstí Bastily k Elysejským polím, jež se stala symbolem moderní a reprezentační velkoměstské třídy. Haussmannova aktivita znamenala ovšem po období Velké revoluce druhou významnou vlnu ničení staré zástavby a dispozice. Požadavkům na honosnou reprezentaci Paříž dokázala vyhovět, jak ukázaly i opakované světové výstavy, jež se zde konaly (1855, 1867, 1878 a další).

V přestavbách z poloviny století bylo nutno zohlednit i nové a narůstající sociální problémy. S průmyslovou revolucí se Paříž vedle kulturní a umělecké metropole Evropy stala také významným střediskem hospodářství a obchodu a velkým shromaždištěm sociálně nižších vrstev obyvatelstva. Rostoucí počet obyvatel byl spojen s nedostačujícími podmínkami pro bydlení většiny z nich, což vytvářelo předpoklady pro rychlé šíření nakažlivých chorob. Epidemie cholery v roce 1832 patřila k nejtragičtějším obdobím dějin města.

Hlavní město revolucí

Nové široké bulváry prý byly tak velkolepě koncipovány i proto, aby v nich nebylo možné stavět barikády. Právě v 19. století mohla být barikáda téměř alegorií Paříže, jež byla dějištěm významných revolt a revolucí a jež dávala podnět k šíření revoluční vlny také do jiných evropských zemí. Tak tomu bylo v červencové revoluci v roce 1830, která skoncovala s ponapoleonským restauračním režimem Bourbonů, i v revoluci roku 1848, jež nejprve vyústila v konstituování tzv. druhé republiky, než se její prezident stal císařem Napoleonem III. Za jeho éry došlo v 50. a 60. letech k částečnému ústupu liberálního hnutí, avšak zároveň k vlně hospodářské prosperity. Teprve hospodářská a mezinárodní krize prusko-francouzské války přinesly v roce 1870 pád tohoto režimu.

Paříž však byla střediskem politické, národní či liberální emigrace z různých evropských zemí, především z Itálie, Polska, Německa či Uher. Po roce 1848 se zde na kratší či delší dobu objevilo i několik českých politiků (F. L. Rieger, J. V. Frič). To dále posilovalo její mezinárodní význam. A byla také střediskem nejen francouzského, ale i evropského kulturního života v oblasti hudby a výtvarného umění. Proto v Lisztově době dokázala soustředit mnoho zahraničních tvůrců, a to i z našich zemí.

Prudký růst a modernizace Paříže v této době dále posílily protiklad, který již dlouho existoval mezi metropolí a „venkovem“, tedy celou mimopařížskou Francií. Paříž se ještě více stala zcela svébytným a nezaměnitelným fenoménem.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.