Italové měli ve zvyku vymýšlet pro zaalpské hudebníky, kteří se na Apeninském poloostrově prosadili v tamní silné konkurenci, různé přezdívky. Vzpomeňme třeba označení „Il divino Boemo“ – „Božský Čech“ pro našeho Josefa Myslivečka. Tituly, které připadly Georgu Friedrichu Händelovi, jsou nadmíru lichotivé: „Orfeo del nostro secolo“ – „Orfeus našeho století“ nebo „Il caro Sassone“ – „Milý Sas“. Mohly jej těšit tím více, že byl prvním z velkých Evropanů, kterého Italové „vlastnící patent na hudbu“ takto bezmezně uznávali a obdivovali.
Život Georga Friedricha Händela lze velmi snadno rozčlenit na čtyři základní období podle jeho hlavních působišť. To, že opustil své rodiště a odešel do Itálie, aby se naučil italskému koncertantnímu stylu, nebylo v jeho době nic neobvyklého. S tím se setkáváme již dříve u mnoha jeho krajanů a vůbec hudebníků z celé Evropy. Jako většina ostatních se pak i Händel vrátil zpět do vlasti, kde získal u hannoverského kurfiřta skvělé podmínky pro svou tvorbu.
Anglie – země zaslíbená
Zde však všechny paralely s jeho současníky končí. Podle běžného postupu měl zůstat v Hannoveru nebo vystřídat několik dalších německých dvorů. Händel se rozhodl jinak. Po první návštěvě Londýna jej začala lákat Anglie, ve které nakonec zakotvil na plných sedmačtyřicet let. Co si od této země sliboval? Proč on, jevištní skladatel italianizující orientace, vstupoval do „jámy lvové“, když věděl o nechuti anglického publika přijímat cokoli z italského hudebního umění? Jak to, že nakonec zlomil chladná anglická srdce, byl nazván tvůrcem anglické národní opery a oratoria a jako velká výjimka byl pohřben na promi-
nentní místo mezi slavné Angličany do Westminsterského opatství? Otázek by bylo nespočet a odpovědí na ně neméně. Za vším stál v prvé řadě jeho hudební talent a originální skladatelský rukopis, který v sobě sdružil všechny dosavadní rysy barokní hudby a dovedl je k dokonalosti.
Pouhý hudební talent by však k dosažení úspěchu zřejmě nestačil. Händel byl zároveň člověk nesmírně energický, činorodý a podnikavý. Ovládal čtyři jazyky (němčinu, italštinu, angličtinu a francouzštinu) a ve své tvorbě spojoval charakteristické hudební styly těchto národů. V podmínkách anglického prostředí, které postrádalo kontinuitu hudební tradice a národní hudební styl, se mu podařilo uskutečnit to, o čem zřejmě snil, když do Anglie přicházel: prorazit na poli velkých jevištních forem – opery a oratoria. Navíc dokázal citlivě navázat na místní sborovou tradici a vytvořit tak osobitou hudební řeč, kterou začali Angličané nazývat „typicky anglickou“. V neposlední řadě pak vycítil jejich potřebu slyšet oratoria zhudebňující anglické texty a anglická témata. Tímto jednoduchým receptem získal zakrátko celý národ na svou stranu.
Vítězství i prohry, obdivovatelé i odpůrci
Dochovalo se mnoho svědectví o triumfálních úspěších jeho děl a objednávkách od vlivných osob, králem počínaje. Nebyl by to však Händel, kdyby se během jeho dlouhé londýnské kariéry neobjevily také prohry a početní odpůrci. Známe mnoho karikatur, které Händelovi i jeho obdivovatelům přisuzují posměšné zvířecí podoby, a skladatelovy dobové přezdívky „Harmonický kanec“ a „Velký medvěd“ také nejsou zrovna lichotivé...
Jeho dominantní povaha ho často přiváděla do konfliktů, když chtěl dosáhnout svého nebo vyžadoval na jiných přesně to, co si představoval. Býval vznětlivý až zlostný, nešetřil klením a nadávkami. Vzpurnou zpěvačku se nerozpakoval dotáhnout k oknu s pohrůžkou, že ji z něho vyhodí, nebude-li dbát jeho příkazů. Dvorní dámy, které svým štěbetáním a chichotáním rušily jeho představení, zuřivě vyvolával přímo jejich jmény. Máme však zároveň svědectví o tom, že na pohled mohutný a hřmotný Händel byl uvnitř nesmírně citlivým člověkem, kterého skličovalo každé lidské utrpení. Miloval rovněž literaturu a výtvarné umění – výtvarné vnímání světa se výrazně promítalo do jeho hudební řeči.
Osobnost Georga Friedricha Händela nebylo možné v jeho době přehlédnout ani fyzicky, ani umělecky. Zapsal se nesmazatelně do hudební historie a jeho díla, zejména oratorium Mesiáš, jsou provozována po celém světě až do současnosti. Ovlivnila tvorbu Haydna, Beethovena, Mendelssohna-Bartholdyho, Verdiho, Brahmse, Šostakoviče, Brittena i Honeggera.