Bio

Jméno Bach se odnepaměti vyskytovalo v hudebních kruzích Durynska, země ležící ve středním Německu. Když bychom zde narazili v sedmnáctém nebo osmnáctém století na nějakého Bacha-hudebníka, nebylo by vůbec samozřejmé, že se jedná o  příbuzného toho Bacha, kterého si dnes každý pod tímto jménem představí. Pravděpodobné by to ale bylo, vždyť všichni dnes známější Bachové pocházeli z rodu, k němuž patřil Johann Sebastian.

 

Je fascinující sledovat rodokmen rozvětvené rodiny, ze které vzešel tento geniální skladatel. Většině členů tohoto rodu byly vlastní dva typické znaky. Bylo to hudební nadání, které mnohé Bachy předurčilo pro hudebnická povolání, a také jistý sklon k toulání po světě. A tak například Bachův starší bratr Johann Jacob byl hobojistou ve službách švédského krále a táhl se svým pánem proti Turkům. Častým cílem členů rodu byla Itálie, jejich stopy nalezneme v Anglii a dokonce v Americe. O mnohých z nich se nám dochovala svědectví v malé rodinné kronice, kterou pod názvem Původ hudební rodiny Bachů vlastnoručně napsal Johann Sebastian; originál se nedochoval, známe ji z opisu Bachovy vnučky.  

Také Johann Sebastian se bez velkého váhání často vydával na cesty, i když pouze po Německu. A o tom, že podědil i hudební nadání, se snad ani nemusíme zmiňovat. Zdá se tedy, že byl po všech stránkách typickým příslušníkem bachovského rodu.

Dětství a léta studií

Johann Sebastian se narodil roku 1685 jako nejmladší (osmé) dítě v rodině městského hudebníka v Eisenachu. Jeho tatínek ho jako první začal zasvěcovat do tajů hudby. Když chlapec v deseti letech osiřel, poskytl mu střechu nad hlavou i další hudební vzdělání jeho starší bratr Johann Christoph, který byl varhaníkem v nedalekém Ohrdrufu.

V očích malého adepta hudebního umění byl jeho starší bratr boháčem. Vlastnil totiž velkou sbírku děl slavných severoněmeckých  varhaníků, která byla pro Johanna Sebastiana synonymem pokladu. Nebyl by to žádný poklad, kdyby byl každému k mání. Johann Christoph si ho také dobře střežil, a tak nejmladší z Bachů údajně opisoval cenná díla potajmu v noci při svíčce. Ať už tomu bylo jakkoli, opisování partitur jiných skladatelů jako způsob studia hudby provázelo Johanna Sebastiana po celý život.  

Mladý Bach

Když bylo Johannu Sebastianovi patnáct let, nastal čas, aby se o sebe postaral sám. Dozvěděl se, že ve škole u chrámu sv. Michala v Lüneburgu hledá místní kantor zpěváky do sboru. Neváhal a společně se svým přítelem a spolužákem Georgem Erdmannem se pěšky vydali na cestu na sever. Pro představu: do Lüneburgu to bylo 300 kilometrů. 

Poprvé v zámecké kapele

Kdy se Bach vlastně poprvé setkal s instrumentální hudbou, kterou provozovaly četné německé zámecké kapely? Možná to bylo již za jeho studií v Lüneburgu. Několikrát totiž navštívil městečko Celle, kde pravděpodobně vypomáhal v kapele vévody Georga Wilhelma. Panovníkova manželka byla francouzskou šlechtičnou a také v kapele hrálo několik francouzských muzikantů. Mladý Johann Sebastian se zde mohl seznámit nejen s hudbou ve francouzském stylu, která byla tehdy v Německu módní novinkou, ale zejména s oběma hlavními druhy instrumentální hudby té doby, s orchestrální suitou a koncertem.

Podruhé se Bach setkal se službou ve šlechtické kapele bezprostředně po odchodu z Lüneburgu, a sice ve Výmaru. Jednalo se o malou livrejovanou kapelu prince Johanna Ernsta, mladšího bratra panujícího výmarského vévody. Co to byla livrejovaná kapela? Hudebníci byli vedeni jako lokajové, nosili uniformu (livrej) a vedle hraní v kapele měli i další služebnické povinnosti. O Bachově činnosti ve Výmaru nemáme bližší informace, jisté je jen to, že již po několika měsících byl jako zdatný varhaník s dobrou pověstí pozván do Arnstadtu, aby zde vyzkoušel nové varhany v tamějším chrámu sv. Bonifáce. Udělal dobrý dojem. Krátce poté mu nabídla arnstadská městská rada místo varhaníka a ředitele kůru s výborným platem, což osmnáctiletý Johann Sebastian s radostí přijal.

Varhanické povinnosti

Jako ředitel kůru a varhaník se Bach musel věnovat mnoha povinnostem včetně únavné přípravy zpěváků pro nedělní a sváteční bohuslužby, a k pěstování orchestrální hudby tedy neměl ani čas ani příležitost.

Zanechme však nyní Johanna Sebastiana v Arnstadtu a přeskočme několik let jeho života, probereme je důkladněji v některém z příštích dílů časopisu, který bude věnován Bachovi-varhaníkovi. Tam se budeme důkladněji věnovat Sebastianově cestě do severoněmeckého Lübecku za proslulým varhaníkem Dietrichem Buxtehudem, jeho problémům s arnstadtskou konzistoří i jeho jednoletým pobytem v Mühlhausenu, kde se oženil se svojí vzdálenou příbuznou Marií Barbarou Bachovou. Ba dokonce i Bachův návrat do Výmaru, tentokrát na místo dvorního varhaníka, nechme na příště. Nás nyní zajímá rok 1714, kdy se stal devětadvacetiletý Johann Sebastian koncertním mistrem výmarské kapely. 

Výmarský vévoda Wilhelm Ernst si Bacha považoval zejména pro jeho varhanické umění. Měl také proč, vždyť většinu svých významných varhanních děl napsal Johann Sebastian právě zde. Přesto si však časem začal připadat nedoceněný. Jak jinak si vyložit to, že se ucházel o místo varhaníka v Halle, místo sice do jisté míry prestižní, ale ne moc dobře placené? Vévoda Bachovo gesto pochopil a jmenoval ho koncertním mistrem kapely s povinností zkomponovat a provést jednu kantátu měsíčně. Po dvou letech, roku 1716, zemřel starý kapelník a vévoda tentokrát Bacha opominul; novým kapelníkem se stal syn kapelníka předchozího. To již Johanna Sebastiana opravdu rozladilo a začal se poohlížet po novém místě.

Italští mistři

Ve Výmaru se Sebastian intenzivně zabýval studiem italských skladeb napsaných v moderním koncertantním stylu. O studijní materiál neměl nouzi. Stejnou zálibu měl i Bachův přítel Johann Gottfried Walther a hlavně Waltherův žák, mladý synovec výmarského vévody princ Johann Ernst (v kapele jeho otce Bach před lety krátce působil). Ten byl nadšeným obdivovatelem italské instrumentální hudby, sám skládal koncerty v italském stylu a co více, ze  své studijní cesty do Nizozemí, které bylo centrem hudebního tisku a obchodu s hudebninami, přivezl nejžhavější hudební novinky.

Byl to zřejmě on, kdo dal svému učiteli Waltherovi a také Bachovi za úkol zaranžovat řadu instrumentálních koncertů pro sólové cembalo nebo varhany. Nemusíme pochybovat o tom, že Bach tuto práci velmi přivítal. Vždyť vedle několika koncertů, složených samotným princem, se jednalo převážně o díla benátských skladatelů – zejména Antonia Vivaldiho.   

Druhým mocným impulsem byla pro Bacha jeho návštěva Drážďan v roce 1717. Známý je Sebastianův hudební souboj s francouzským varhaníkem Marchandem, který se měl odehrát právě při této návštěvě saské metropole. Francouz se v den střetnutí, poté, co slyšel Bachovu hru, potajmu vytratil z města. „Souboj“ byl rozhodnut, ještě než začal.

Pro Bacha však bylo mnohem důležitější setkání s prvotřídními hudebníky, kteří působili v drážďanské kapele. Z mnohých jmenujme alespoň houslistu Johanna Georga Pisendela, který byl žákem Antonia Vivaldiho, dále skladatele Johanna Davida Heinichena a také Jana Dismase Zelenku, který pocházel z Čech. Drážďany byly zkrátka velkolepým hudebním centrem, kde se hojně pěstovala nejmodernější instrumentální hudba. Všechny zkušenosti nabyté na tomto poli Bach využil velmi brzy, ve svém novém působišti v Köthenu.

Kapelníkem v Köthenu

Nástup Johanna Sebastiana na nové místo v Köthenu se neobešel bez potíží. Výmarský vévoda nechtěl svého talentovaného poddaného propustit. Bach strávil dokonce měsíc ve vězení, nakonec byl však počátkem prosince roku 1717 „nemilostivě“ propuštěn z výmarské služby a mohl se odstěhovat do nového působiště.

Leopold kníže z Anhalt-Köthenu byl velkým ctitelem hudebního umění, sám ovládal několik hudebních nástrojů a zřejmě si občas také rád zahrál se svými muzikanty. Na své kavalírské cestě zavítal kromě Holandska a Anglie také do Itálie, kde mu byl hudebním poradcem již zmíněný J. D. Heinichen, který také právě studoval v této „kolébce hudby“.

Köthenská zámecká kapela měla i s knížetem a Johannem Sebastianem osmnáct členů, vesměs vynikajících hudebníků. Bach zde zkomponoval velkou většinu svých instrumentálních děl, ať už se jednalo o koncertantní a komorní hudbu nebo o skladby pro klávesové nástroje. 

Bachplatz v Köthenu

Spokojený pobyt v Köthenu přerušoval Sebastian krátkými cestami. Býval zván na kolaudace nových varhan, ucházel se o místo varhaníka v jednom z hamburských kostelů a dvakrát ho vzal kníže Leopold s sebou do Karlových Varů. Návrat odtud na jaře roku 1720 byl pro Bacha velmi smutný – jeho žena Marie Barbara zemřela. Zanechala po sobě čtyři děti.

Koncem roku 1721 se v Köthenu slavily dvě svatby. Ovdovělý Bach si bral mladou zpěvačku Annu Magdalenu Wülckenovou, o týden později se ženil také kníže Leopold. Kněžna však na rozdíl od Anny Magdaleny neměla vztah k hudbě. Navíc byla často nemocná, a tak se provozování hudby na köthenském dvoře velmi omezovalo. To udával Bach později jako důvod svého odchodu z Köthenu. Je však zřejmé, že také zapůsobila náhoda. Právě se totiž uvolnilo prestižní kantorské místo v Lipsku, o které měl Bach velký zájem. Nakonec uspěl, a tak neváhal a roku 1723 přesídlil do svého posledního působiště.   

Braniborské koncerty

Již bylo řečeno, že se Johann Sebastian věnoval v Köthenu zejména instrumentální hudbě. Z této doby pochází i sbírka šesti koncertů, které Bach věnoval markraběti braniborskému Christianu Ludwigovi. Setkal se s ním pravděpodobně v roce 1719, kdy cestoval do Berlína, aby tam převzal nové cembalo pro köthenský dvůr od berlínského nástrojaře Michaela Mietkeho. Na tuto návštěvu zřejmě naráží Bach v dedikaci, která je napsána francouzsky a  přeuctivým stylem používaným pro tyto příležitosti (viz oddíl Skladatel o sobě na s. 71). 

Partituru pro braniborského markraběte dokončil Bach v březnu roku 1721. To však vůbec neznamená, že skladby v ní obsažené zkomponoval přímo pro tuto příležitost. Naopak, je zřejmé, že jednotlivé koncerty byly skládány postupně v rozmezí několika let a že byly původně určené hlavně pro köthenskou kapelu. Historie Prvního braniborského koncertu, který je zřejmě ze všech nejstarší, začíná vlastně již v roce 1713. Tehdy totiž složil Bach velkou,  tzv. Loveckou kantátu a je velmi pravděpodobné, že instrumentální úvod kantáty tvořila první verze tohoto koncertu. Různý původ jednotlivých koncertů vysvětluje také neobvyklou pestrost, rozmanitost a rozdílné nástrojové obsazení celé sbírky. 

Název Braniborské koncerty nepochází od Johanna Sebastiana Bacha, ale od Bachova životopisce Philippa Spitty, který koncerty takto nazval ve své velké monografii o Bachovi. Ta vyšla v druhé polovině devatenáctého století a nové označení se rychle ujalo.

Pomaleji se dostávaly Braniborské koncerty na koncertní pódia. I když byly ojediněle prováděny po celé devatenácté století, širokého rozšíření a popularity se jim dostalo až po druhé světové válce, zejména s rozvojem gramofonového průmyslu a také s postupným objevováním zapomenutého umění barokních interpretačních zvyklostí a hry na staré hudební nástroje.

Lipský kantor

Když Bach nastoupil na místo kantora a hudebního ředitele v Lipsku, byla to pro něj velká změna. Musel na každou neděli nebo svátek připravovat hudbu pro městské kostely, ve škole pak vyučoval zpěvu, instrumentální hudbě a zpočátku také latině. To znamenalo nasadit obrovské pracovní tempo, zejména v prvních letech, než si nashromáždil dostatečnou zásobu kantát pro hlavní nedělní bohuslužby.

Duchovní hudba mu zabrala veškerý čas vyhrazený na komponování, a tak se světské kantáty a zejména instrumentální koncerty znovu objevují v jeho tvorbě až v roce 1729, kdy se ujal vedení lipského Collegia musica. V té době také začíná období Bachových sporů s vrchností, jejichž předmětem byly nedostatečné prostředky pro řádné provozování duchovní hudby. My se však přidržme jeho činnosti v Collegiu.

Johann Sebastian stál v čele tohoto spolku v letech 1729 – 1737, znova pak po dvouleté pauze od roku 1739 nejméně do roku 1741. V roce 1744 Collegium musicum definitivně ukončilo svou činnost. Protože Bach zpočátku nestačil komponovat dostatek nových koncertantních skladeb, uchýlil se k celkem obvyklé praxi, totiž k úpravám starších koncertů. Většinou byly houslové koncerty z köthenského období, které přepracoval na koncerty cembalové. Obsazení sólového hlasu cembalem bylo ve třicátých letech stále ještě velmi moderní, navíc hrál obvykle sólové party sám Bach nebo některý z jeho synů.     

Díky Sebastianovým úpravám známe nyní mnoho koncertantní hudby, která se v originále  nedochovala. V řadě případů v současnosti totiž existují jen pozdější cembalové verze koncertů; podle nich se však dnes podařilo řadu původních verzí zrekonstruovat. To je též případ Koncertu d moll pro housle, hoboj a orchestr.

Poslední léta

Ve čtyřicátých letech Bach pomalu snižoval svoji společenskou i skladatelskou aktivitu a soustředil se na revidování děl starších a na několik málo děl shrnujícího charakteru. Patrně v roce 1744 dokončil druhý díl Dobře temperovaného klavíru – sbírky klavírních preludií a fug ve všech tóninách. Postupně dokončoval tzv. Velkou Mši h moll, přepracoval Matoušovy i Janovy pašije.

Roku 1747 navštívil svého syna Carla Philippa Emanuela v Berlíně a dostalo se mu skvělého přijetí od krále Friedricha II., který byl vynikajícím flétnistou a dobře si uvědomoval velikost Bachova talentu.

Bach improvizoval na obtížné téma, které dostal od krále. Nakonec po něm prý panovník chtěl, aby zaimprovizoval šestihlasou fugu. K tomu však nebylo dlouhé Friedrichovo téma vhodné; Bach tedy použil vhodnější téma vlastní. Po návratu domů zpracoval „královské téma“ v Hudební obětině, kterou nechal vytisknout a věnoval Friedrichovi.

Hudební obětina je vlastně řadou kontrapunktických skladeb, ve kterých skladatel zpracovává stále stejné téma různými způsoby. Snad nejpodivuhodnější je mistrovský Ricercar pro šest hlasů, který je právě tou šestihlasou fugou, kterou Bach nedokázal v Postupimi zaimprovizovat. Stejně jako ostatní části není ani Ricercar napsán pro konkrétní nástrojové obsazení. Jedinou výjimkou je rozsáhlá Triová sonáta c moll a Nekonečný kánon, které jsou určeny flétně, houslím a bassu continuu. Druhým dílem, ve kterém Bach shrnul své neuvěřitelné kompoziční a zejména kontrapunktické mistrovství, bylo Umění fugy. Dokončit ho však již nestihl.

V roce 1749 se Bachovi rychle zhoršoval zrak, až nakonec zcela oslepl. Na jaře 1750 se v Lipsku na své cestě po Německu zastavil anglický oční lékař John Taylor. Johann Sebastian se podrobil dvěma operacím, které se však nezdařily. Zřejmě následkem těchto operací Bach 28. července 1750 zemřel.

Bachovi synové

Čtyři Bachovi synové po otcově smrti zůstali věrni jeho povolání. Nejméně známým zůstal Johann Christoph Friedrich zvaný „bückeburský“ – celý život strávil ve službách vévody Wilhelma z Bückeburgu.

Prvorozený Wilhelm Friedemann byl údajně ze všech Bachových potomků hudebně nejnadanější, v životě však neměl příliš štěstí. Nejdříve působil jako varhaník a vyhledávaný učitel v Drážďanech. Později se však dostal do sporu s církevní vrchností a přes dvacet let se protloukal bez řádného zaměstnání Německem. Společně s Carlem Philippem Emanuelem si rozdělili otcovu hudební pozůstalost. Wilhelm Friedemann dostal zřejmě také řadu instrumentálních skladeb, postupně je však rozprodal a dnes jsou tato díla Johanna Sebastiana ztracena.

Zbývající dva synové zasáhli do dalšího hudebního vývoje podstatněji, shodou okolností právě v instrumentální hudbě. Druhorozený Carl Philipp Emanuel působil nejdříve v Berlíně a po smrti svého kmotra G. Ph. Telemanna na jeho místě v Hamburku. Jeho skladby jsou zkomponovány v moderním galantním a citovém slohu, studovali a obdivovali je Haydn, Mozart i Beethoven.

Jinou životní cestu prošel Bachův nejmladší syn, Johann Christian. Odešel do Itálie, kde konvertoval ke katolicismu a později působil v Londýně. Stál u zrodu tamní koncertní instituce, v Londýně ho také poznal malý Wolfgang Amadeus Mozart, kterému se stal učitelem a drahým přítelem.

Zapomenuté dílo jeho geniálního otce v té době ještě čekalo na objevení.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.