Antonio Vivaldi
Když se Antonio Vivaldi v roce 1678 narodil, nebyly již Benátky mocným obchodním a politickým centrem Evropy. Městský stát byl však stále velmi bohatý a jako proslulé kulturní centrum byl cílem cest milovníků umění z celé Evropy. Každý šlechtic jako součást svého vzdělání obvykle absolvoval několikaletou kavalírskou cestu po Evropě. Itálie nemohla na trase takové cesty chybět a v Itálii bylo zcela nutno vidět právě Benátky.
Ke každému koncertu ze Čtvera ročních období je připojen „vysvětlující sonet“ od neznámého autora. Není jasné, jestli byla hudba složena podle sonetů, nebo zda tomu bylo naopak. Je dokonce možné, že autorem básní byl sám skladatel – tomu by mohlo nasvědčovat to, že básně nemají příliš vytříbený literární styl a že jsou napsány v benátském dialektu. Přímo v notách originálu jsou odkazy na příslušné pasáže sonetů. Náš průvodce přináší nejprve sonety s příslušnými odkazy a poté ke každému z koncertů ještě doplňující výklad.
Snad žádná z oblastí tvorby Antonia Vivaldiho není tak nesnadno uchopitelná jako jeho duchovní hudba. Tato skutečnost má řadu příčin. Jednou z nich je bezpochyby fakt, že ve srovnání se skladatelovým instrumentálním dílem známe jeho duchovní hudbu vlastně velmi krátce.
Gloria in D RV 589
Gloria je typickou Vivaldiho vokálně-instrumentální skladbou. Skladatel nevychází tolik ze zhudebňovaného textu, přistupuje ke slovu a k hlasu spíše jako k hudebnímu nástroji. Celá skladba tak připomíná velkolepý instrumentální koncert. Zhudebněný text je součástí mešního ordinaria, jeho překlad byl již v našem časopise otištěn v čísle 21.
Při návštěvě jakéhokoli obchodu s nahrávkami vážné hudby zcela jistě narazíte na poličku, která je označena jménem Vivaldi. Pomyslný štos nahrávek jeho Čtvera ročních období i dalších skladeb je dnes již pěkně vysoký. Každý rok na něj přibude několik desítek nových kompaktních disků. Nesmírná obliba Vivaldiho hudby, které hojně využívá hudební průmysl, je pozoruhodným fenoménem dnešní doby. Je to již podruhé, kdy Vivadiho dílo uchvátilo všechny, kteří právě byli v jeho dosahu, kdy svou popularitou zasáhlo celý svět. Pojďme sledovat napínavý a vzrušující příběh jeho vzniku, zapomnění a znovuobjevení.
„Kdyby byla Evropa prstenem, byla by Itálie jeho diamantem.“ Takto velebil zemi německý cestopis z roku 1690 a ani český šlechtic Fridrich z Donína, který navštívil Itálii v roce 1607, nešetřil chválou: „Vlašská země jest nejslavnější, nejpřednější a nejpěknější strana Evropy, královna, hlava a ráj světa!“ Ve spisech zaalpských cestovatelů z doby pozdní renesance a baroka najdeme desítky variací na toto téma. Itálie byla považována za zemi krásnou a byla zemí navštěvovanou. Právě na Apeninském poloostrově se začal rodit moderní turismus. Do země se rok co rok valil proud cestovatelů, i když zdaleka ne každý Evropan mohl do Itálie zavítat, jako je tomu nyní.
Itálie představovala již od raného středověku různorodý celek více či méně velkých států a státečků. Označení Itálie tak po dlouhou dobu představovalo jen geografický pojem. Významnou roli v tomto rozháraném prostoru hrál papežský stát. Díky své politické rozdrobenosti se Apeninský poloostrov stal oblíbeným cílem mocenských výbojů okolních velmocí Španělskem počínaje, přes Francii až po soustátí rakouských Habsburků. Mírem v Cateau-Cambrésis z roku 1559 si v Itálii zajistilo hegemonii Španělsko, které tak úspěšně dovršilo dlouhá desetiletí se vlekoucí francouzsko-španělskou válku. Španělští Habsburkové ovládali Sicílii, Neapolsko a Milánsko, ovlivňovali dění ve Florencii a Janově a úzce spolupracovali s papežským stolcem, jehož autorita již delší dobu klesala. Španělský tlak pociťovala i území, která si dosud udržela svoji nezávislost. Jedním z nich byla i Benátská republika.