Antonín Dvořák v Americe

Kdo vlastně byl Antonín Dvořák

Chcete si hned ze začátku jednoho z nejvýznamnějších českých skladatelů nějak výstižně “zaškatulkovat”? Je to “klasik”? “Romantik”? “Novoromantik”? Nebo snad pouhý “národní český skladatel” či dokonce “prostý český muzikant” – nevzdělaný Honza, který ve světě ke slávě přišel?

 

Takhle to tedy rozhodně nepůjde. Pokoušel se o to nejeden renomovaný hudební historik. Antonín Dvořák je totiž nezařaditelný a ani žádný z tradičních pojmů, které máme k dispozici pro historická a stylová hodnocení, se pro něho nehodí. Pro druhou polovinu 19. století, do níž spadá téměř celý Dvořákův tvůrčí život, je tento rozpor typický – rozpor mezi tím, jak samozřejmě přijímáme díla tohoto období, která zdánlivě důvěrně známe z koncertů a nahrávek, a jak zároveň váháme s jejich zařazením a hodnocením.

Uveďme si dva základní důvody Dvořákovy odlišnosti od dobových “škatulek”. Jedním je jeho univerzalita: byl schopen komponovat na vrcholné úrovni a s jednoznačným uměleckým zdarem všechny dobové hudební druhy a žánry. V jeho seznamu děl najdeme opery, symfonie, symfonické básně, instrumentální koncerty, komorní skladby, oratorium, sbory i písně. Přitom jeho doba přála spíše specializaci – byli zde skladatelé operní (Giacomo Meyerbeer, Giuseppe Verdi, Richard Wagner...) nebo skladatelé-virtuozové (Niccol`o Paganini, Fréderic Chopin...), kteří skládali převážně jen pro svůj sólový nástroj. Antonín Dvořák je v tomto ohledu srovnatelný snad jedině s Wolfgangem Amadeem Mozartem, ze současníků se mu pak blíží nejspíše jeho přítel Petr Iljič Čajkovskij.

Tím druhým důvodem Dvořákovy originality bylo jeho zpochybnění a pomíchání tehdy oblíbených přívlastků „pokrokový” a „tradiční”. Tyto zdánlivě nesmiřitelné protiklady převzalo umění z politické terminologie. „Pokrokový” v hudbě byl ten skladatel, který se věnoval tehdy moderním hudebním druhům – symfonické básni a opeře (ve správné dobové terminologii „hudebnímu dramatu”). „Tradičnost”, čili vlastně zpátečnictví, se naopak projevovala v tvorbě „přežitých” symfonií, komorní hudby či italské opery. Pokrokový skladatel se zároveň vyznačoval neustálými inovacemi (tj. komplikováním) své hudební řeči.Na rozdíl od dob předchozích, v nichž koncertní repertoár tvořily výhradně hudební novinky, se druhá polovina 19. století věnovala rovněž uvádění děl již zemřelých skladatelů. Ta se tedy stala součástí

klasického repertoáru a formovala povědomí vzdělané hudební veřejnosti. Mladší skladatelé té doby byli přinuceni zaujmout k této hudbě vztah a vést s ní dialog. Dvořákův vztah k „živé tradici” byl velmi otevřený – ve svých dílech se snažil zužitkovat všechny důležité podněty svých současníků (Liszt, Brahms, Smetana, Čajkovskij...) i předchůdců (Beethoven, Schubert, Mendelssohn, Schumann...) nejrozmanitější slohové i názorové orientace.

Důvody Dvořákovy cesty do USA

Toto číslo je věnováno Dvořákovu americkému období a skladbám za oceánem vzniklým. Jak celá, na svoji dobu ne zcela obvyklá anabázeskladatele a jeho rodiny probíhala, prozradí následující kapitola. Jaké důvody však vedly americkou stranu k pozvání právě Dvořáka? To, že ve snaze obsadit uvolněné ředitelské místo na Americké národní konzervatoři hudby v New Yorku padla volba právě na něho, nebylo ve skutečnosti nijak překvapivé ani náhodné. Dvořákův věhlas pronikl v osmdesátých letech minulého století i do Spojených států – již v roce 1884 obdržel skladatel nabídku k návštěvě a koncertnímu turné po USA.

Dalším důvodem bylo přání zakladatelů newyorské konzervatoře i dalších amerických hudebníků té doby vymanit mladou americkou hudební tvorbu z přílišné závislosti na evropských vzorech. Američtí adepti kompozice museli jezdit studovat do Evropy – proč by tedy nemhla výrazná skladatelskou osobnost založit svébytnou tradici americké hudby a hudebního školství přímo v New Yorku? Dvořákova tvůrčí univerzalita a jasný skladatelský profil byl pro tento záměr výhodou. A do třetice svou roli sehrálo patrně také to, že díky svým předchozím kontaktům s Anglií hovořil Dvořák poměřně dobře anglicky.

Velikost skladatele

Jeho zralá tvorba je charakteristická směřováním k celistvosti, řádu a jistotě. Tyto rysy nebyly v době právě časté a představovaly protiváhu všem hlubokým destruktivním tendencím na přelomu století. Jsou to rysy, po kterých možná i dnes na přelomu tisíciletí vskrytu a mnohdy marně toužíme...

Dvořákův skon v roce 1904 byl pociťován jako nenahraditelná ztráta pro českou kulturu. Vídeňské noviny napsaly, že zemřel “největší rakouský skladatel”. O to nepochopitelnější a trapnější byla protidvořákovská kampaň, kterou zakrátko rozpoutal mladý hudební historik a kritik Zdeněk Nejedlý (1878 – 1962). Chtěla ve jménu jednostranně chápané představy “pokrokové orientace” české hudby 2. poloviny 19. století Dvořákovo jméno z dějin české hudby vymazat nebo aspoň všemožně umenšit jeho váhu. Čas naštěstí prokázal, že něco takového není prostě možné, a dal za pravdu těm, kdo v Dvořákovi spatřovali a spatřují jednoho z největších hudebních umělců své doby.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.