Stabat Mater
Zhudebněná sekvence, jejíž původ sahá do počátku 14. století, je skutečně reprezentativní ukázkou Pergolesiho mistrovství. Skládá se celkem z dvaceti veršů a najdeme v ní vše, co patřilo k neapolské operní škole: árie s tzv. motto začátkem, instrumentální vedení vokální linky i postupy hlasů v módních intervalech (tercie, sexty). Pergolesiho komorní obsazení pro dva sólové hlasy a smyčce bylo však ve své době poněkud neobvyklé. Jiní autoři, jako například Agostino Steffani, využívali čtyřhlas, šestihlas a orchestr o větším počtu nástrojů včetně posílení dechovou skupinou. Pergolesi naopak vsadil na intimnější kartu a vzbuzoval tím u svých současníků obdiv (Jean-Jacques Rousseau považoval především zhudebnění prvního verše za zcela dokonalé).
Stabat Mater dolorosa (dueto)
Úvodní tklivý začátek smyčců navozuje stísněnou náladu, která je umocněna temnou tóninou f moll. Nad pohyblivým basem zaznívá v houslích táhlá melodie, která se postupně rozpadá na menší hodnoty. Po několika vzdechnutích v houslích nastupují těsně po sobě oba sólové hlasy. Nejprve jako by šly stále za sebou (začíná alt), ale o několik taktů později se jejich linie protínají. První věta textu, která navozuje celou atmosféru, je zopakována, hlasy se střídají a jako první tentokrát nastupuje soprán. Bolestnou situaci dokresluje chromatický postup, často užívaný jako symbol utrpení.
Cujus animam gementem (árie)
Druhý verš sekvence je určen sopránovému sólu. Tóninu f moll střídá c moll a sudé metrum je nahrazeno lichým v 3/8 taktu. Text, ve kterém se zpívá o „meči bolesti“, je nyní podtržen hybnějším tempem a ostřejším výrazem. Smyčce v krátké předehře přenášejí melodii, poté se přidává soprán a několikrát za sebou opakuje celý verš. Exponování vysokých tónů zdobených trylky ve druhé polovině této části dodává obsahu náležitou dramatičnost.
O quam tristis et afflicta (dueto)
Oba hlasy nastupují v nižší dynamice současně s orchestrem a po celou dobu jsou vedeny stejným pohybem v tehdy oblíbených terciích a sextách. Housle vyplňují pauzy osminovým pohybem a posléze přidávají další figuru smutku – tečkovaný, tzv. lombardský rytmus.
Quae moerebat et dolebat (árie)
Durová tónina Es dur a 2/4 takt odlehčují dosavadní tragickou náladu. V předehře k altovému sólu zaznívají synkopy, které se objeví i ve vokálním partu. Ten je tentokrát o něco instrumentálnější než předchozí part sopránový v čísle dvě. Basová linka je oproti vrchním hlasům v celé části vedena v jednolitém neměnícím se rytmu.
Quis est homo (dueto)
Kontrastní pátá část slučuje tři strofy. První dvě jsou zpracovány v rozjímavém ornamentálním stylu a předneseny nejpve sólově každá zvlášť. Poté zaznívají současně, což umožňuje jednak pravidelná stavba textu, navíc obě strofy začínají stejným slovem Quis (v každé strofě ale znamená něco jiného: v prvním „kdo“ a ve druhém „kdy“). Třetí strofa, v celkovém pořadí sedmá, následuje po krátkém zastavení v rychlém allegru. Tím je opět mistrovsky zvýrazněn text, ve kterém se hovoří o bičování Krista.
Vidit suum ducem natum (árie)
Dojemná sopránová árie (f moll) v sobě spojuje efektní tečkovaný rytmus a plynulé lyrické úseky. Po téměř sladkobolné předehře nastupuje sólový hlas a zvukomalebně přednáší poslední Kristovy výdechy.
Eja mater fons amoris (árie)
Pisatel se po vylíčení Kristova a Mariina utrpení obrací přímo na Marii s prosbou. Altové sólo je tentokát umístěno do c moll a 3/8 metra. V melodii se objevují některé postupy, které již zazněly v předchozích částech, jako například opakování jednoho tónu. Novinkou je naopak unisono orchestru se sólistkou v silnější dynamice.
Fac, ut ardeat cor meum (dueto)
Dosud nejrozsáhlejší část téměř doslova běží v metru alla breve. Pergolesi zvolil pro její začátek složitou kontrapunktickou techniku kánonu, stejně jako tomu bylo v prvním verši. Soprán po dvou taktech začíná „honit“ alt – ve stejném rytmu, stejných intervalech, ale od jiného tónu. Během několika taktů soprán na alt „počká“, aby mohly oba hlasy poprvé předvést rozsáhlejší a bohatěji zdobené úseky zpěvu na jednom vokálu. Tím už se Pergolesi přiblížil operní technice téměř na dosah. Zároveň si opět vynalézavě poradil s textem, ve kterém je vyslovena prosba o zapálení srdce láskou k Bohu.
Sancta mater, istud agas (dueto)
V této části propojil skladatel hned pět strof. Smyčce odhalují podobu melodie pouze v prvním taktu a přenechávají její plné zaznění až na sólistech. Soprán přednese stupňovitým postupem první ze skupiny veršů a po krátké mezihře naváže alt s veršem následujícím. Třetí verš zpívají oba hlasy v duetu, zatímco verš čtvrtý a pátý zahajuje vždy soprán a poté se spojuje s altem. Smyčce vyplňují po celou dobu pauzy ve vokální lince drobnými hodnotami, dublují melodický obrys nebo tichým osminovým pohybem nechávají hlasy plně vyznít.
Fac ut portem Christi mortem (árie)
Majestátní začátek v tečkovaném rytmu a unisonu smyčců připravuje nástup altového sóla, v jehož textu se objevuje žádost o účast na Kristově utrpení. Na slově plagas („rány“) je umístěn dlouhý, bohatě kolorovaný úsek, který jakoby umožňoval vytržení z reality a prožívání hlubokého citu. Připojením dalšího verše je tento úsek probíhající v g moll uzavřen.
Inflammatus et accensus (dueto)
Pro předposlední část zvolil Pergolesi veselou tóninu B dur a opět spojil dva verše v jeden celek. Po předehře plné synkop a drobných trylků přednese soprán první verš a poté spolu s altem další verš. Ke společném zpěvu nemohou samozřejmě chybět ani sladké tercie.
Quando corpus morietur (dueto)
V závěru se Pergolesi vrací zpět do tóniny f moll. Poklidná melodie v prvních houslích je doprovázena drobným pohybem ve druhých houslích a jednotlivými basovými tóny v hlubokých smyčcích. Sólové hlasy nastupují jako na začátku v kánonickém posunu a různě se střetávají a míjejí. Smyčce hrají pouze drobné doprovodné figury. Následuje zvláštní oddíl „Amen“, který probíhá stejně jako osmá část v alla breve.