Leoš Janáček
Kolébkou rodu Janáčků je Lašsko, kraj rozprostírající se mezi Ostravou, Těšínskem a valašskými Beskydami. Hudební a učitelskou tradici založil Leošův děd, sám vynikající hudebník. Svému vnukovi dal do vínku i temperament a nezkrotnou povahu. Být učitelem, a navíc v tak chudém kraji nebyl jistě žádný med. Takový učitel musel být i jakýmsi správcem své školy, školníkem, manažerem, hudebníkem (většinou se hrávalo v kostele na varhany), ale i diplomatem, protože škola byla do značné míry finančně závislá na místních obyvatelích. Proto i zde existovaly lepší a horší „štace“ podobně jako v kočovném cirkusovém životě. Malá vesnice Hukvaldy, která patřila rozhodně k těm horším, ležela uprostřed lesů pod zříceninou majestátního hradu. Hlad, nemoci a také živelní pohromy, které ničily úrodu, přiváděly lidi do nejnuznějších poměrů. Zoufalé podmínky v obci i ve škole musely být známy v širokém okolí, protože zde byla nouze i o učitelské pomocníky. A právě sem přesídlil v roce 1848 kantor Jiří Janáček, otec budoucího skladatele Leoše Janáčka.
Životní příběh Leoše Janáčka by se dal ve své době přirovnat k americkému snu, neboli „jak chudý chlapec ke štěstí přišel“. Skutečně, jeho dílo se hrálo na předních evropských scénách, on sám s mladicky nevysychající invencí psal jednu skladbu za druhou a jednu lepší než druhou. Inu pohádka, potud ideální představa úspěšného skladatele. Kdyby... Kdyby Janáčkovi nebylo bývalo v době prvního výraznějšího úspěchu již 62 let! Představme si pouze pro zajímavost, že v tomto věku by například Mozart byl již dvakrát mrtev, o jiných géniích hudby ani nemluvě. Janáčkův život i umělecká dráha jsou plny paradoxů a jedním z největších je právě onen tvůrčí výtrysk ve stáří. Vskutku asi těžko najdeme v dějinách hudby obdobný příklad tak pozdní skladatelské realizace. Jak silná a nezlomná asi musela být jeho povaha, když viděl kolem sebe úspěchy kolegů o generaci a více mladších, a přitom nezanevřel na svůj originální hudební projev. (Výjimkou je snad zničení klavírní sonáty Z ulice – 1. X. 1905, kdy rukopis vlastnoručně hodil do Vltavy. Sonáta sama – i když neúplná – byla naštěstí zachráněna díky opisu, jenž si tajně pořídila první interpretka.)
První smyčcový kvartet „Z podnětu Lva Nikolajeviče Tolstého Kreutzerovy sonaty“
První smyčcový kvartet je jedním z nejvýznamnějších skladatelových děl vycházejících z ruské tématiky. Janáček jej pojal nejen jako mravní protest proti mužskému despotismu vůči ženám, nýbrž i jako varování před ztrátou lidské sebeúcty. Skladbu premiérovalo v říjnu 1924 České kvarteto, jehož členem byl i skladatel Josef Suk.
Hádanka života – tak se nazývá kniha z roku 1990, která obsahuje Janáčkovy dopisy obdivované a milované ženě Kamile Stösslové. Janáčkův celý život je opravdu hádankou. Skladatel, který byl do svých šedesáti let téměř neznámý, se náhle rozvil jako obrovský květ a vytvořil množství nevídaných děl. „Seděl mezi keři, tisíce droboučkých malých květů nad hlavou a hlava jeho byla stejně bílá a zdála se mi největším z těchto květů. Usmívala se a já okamžitě poznal, že je to právě ten úsměv, který nám uděluje život“ – to je vzpomínka spisovatele Rudolfa Těsnohlídka. Janáček, jen o čtyři roky mladší než Zdeněk Fibich, by klidně mohl být věkem romantik, tak jako řada jeho o dvacet let mladších kolegů. On se však ve svých sedmdesáti letech objevoval mezi mladými a nejmladšími představiteli hudební moderny. A vítězil nad nimi. Sám se vehementně hlásil k moderně, ale přijímal jen to, co uznal jako zdravý instinkt. Hudba čtvrttónová, stejně jako atonalita mu byly cizí. Vždy zůstával věrný melodii a sám sobě.
Důležitou součástí společenského a kulturního života v Brně, na Moravě a později i v Čechách se od přelomu 19. a 20. století stávaly Lidové noviny. Dodnes se v jejich záhlaví můžeme dočíst, že byly založeny v roce 1893. Bohužel tam však již nenajdeme zmínku o tom, že jejich duchovním otcem byl dr. Adolf Stránský. Advokát, který se v Brně usadil v roce 1880 a rychle se stal jednou z nejvýraznějších osobností moravské metropole (aktivně například působil v Družstvu českého Národního divadla v Brně, kde se mimo jiné setkal i s Leošem Janáčkem), se samozřejmě nevyhýbal ani politice.
Během svého života mohl Leoš Janáček pozorovat hlubokou proměnu Brna z nevelkého města v moderní hospodářské a kulturní centrum. V 50. letech 19. století sice už nebylo pochyb o tom, že Brno je politicky nejdůležitějším městem na Moravě, ale ve většině jiných ohledů si svoji dominantní úlohu muselo teprve vybojovávat. V Brně sídlily nejvyšší zemské úřady a právě v 50. letech počal rychlý rozvoj brněnského průmyslu a kultury. Ačkoliv v polovině minulého století byl vztah k Praze a k Čechám jen vlažný a spíše se zdůrazňovaly vzájemné rozdíly, nelze vývoj Brna ani celé Moravy v tomto období vnímat odděleně od vývoje v Čechách. Na jedné straně 50. léta 19. století znamenala politickou stagnaci, ale naproti tomu přinesla také prostor pro hospodářský vzestup. Toto základní schéma platí i pro Brno. V roce 1851 se na světové výstavě v Londýně výrazně prosadily brněnské textilní výrobky, což zdejšímu textilnímu průmyslu otevřelo přístup na světové trhy. Dosavadní spíše řemeslná výroba ustupovala masové tovární produkci, která měla sociálně ekonomické důsledky pro Brno i jeho okolí. Struktura obyvatelstva se podstatně měnila tím, že stoupal podíl dělnictva a vznikaly nové tovární čtvrti.