V období středověku, které v oblasti hudební kultury lze nejlépe vymezit hraničními daty ca 300 – ca 1420/1430, bylo bezesporu vytvořeno „mnoho hudby“: ohromující fond církevního liturgického zpěvu (takzvaného gregoriánského chorálu), rozsáhlý fond duchovní (neliturgické, tj. pro církev nezávazné) hudby, podivuhodné poklady kurtoazní (dvorské) světské lyriky v několika evropských jazycích a v neposlední řadě vzrůstající počet vícehlasých (polyfonních) útvarů. Kdo „to všechno“ vytvořil?
Čtenář si už jistě všiml, jak úzkostlivě, i za cenu stylistické neobratnosti, se vyhýbáme slovům „skladba“, „dílo“, „skladatel“. Jednak tyto pojmy středověk vůbec neznal, jednak se chceme záměrně odpoutat od představy, jež převládá v novější hudbě až dodnes: skladatel sedne (ke stolu, ke klavíru) a napíše (najednou, po částech, během jakékoli doby) skladbu, ba originální dílo, které pak svěří interpretům k nastudování a nechá provést na koncertě, vydat tiskem, a obdrží případně nějaký honorář. Tento proces se vůbec nehodí k popisu středověkého vytváření a šíření hudby.
Katedrála Notre Dame
V raných fázích středověku vznikala hudba – zpěv – v podstatě improvizací. To si dokážeme docela dobře představit ve sférách jednohlasu, například chorálu: podle vzoru tradovaných modelů vznikne nový zpěv jejich rozvinutím „v duchu“ a „z úst“ „do paměti“. Nezapomeňme, že až do 9. století nebylo možné zpěv zapsat do not. Choralistům musela stačit jejich paměť.
Musicus – ars musica
Také dosvědčené počátky evropského vícehlasu začínaly improvizací. Od sklonku 9. století učí celá řada teoretických spisů zpívat druhý hlas k základní – především chorální – melodii tak, že k jejím tónům vytváří zpěvák dokonalé konsonance – dokonale libozvučné souzvuky (oktávy, kvinty, kvarty). Tak zní doporučení všech traktátů o takzvaném organu, jak jsou tyto – nejčastěji dvojhlasé – útvary nazývány. Nu a v tomto momentu tedy vstupuje do hry nikoli „skladatel“, ale musicus – ústřední postava středověké hudby. Tím ovšem není míněn „jednoduše“ hudebník, ale hudebník vzdělaný v disciplině zvané ars musica, jež se zabývá spíše hudební teorií než „uměním“ v dnešním slova smyslu. Právě teorie pracovala tehdy na kodifikaci systému středověkých tónin a klasifikovala intervaly a souzvuky, jež stále jemněji rozlišovala na konsonantní (libozvučné) a disonantní (nelibozvučné).
Nadaní a vzdělaní hudebníci tedy takřka dvě staletí poté pěstovali a rozvíjeli (za pomoci teorie) organum, aniž by se nám dochovala jejich jména a „skladby“, na nichž měli svůj podíl. Mezitím však vznikly notační systémy, které dovolily zachytit melodii nejdříve jen nedokonale, spíše jen v podobě mnemotechnických pomůcek (takzvaných neum), a od 11. století pak „dokonaleji“, totiž znaky umístěnými na „naší“ notové osnově s patřičnými klíči. Proto – zejména ve 12. století – přibývají i zápisy organ, která mohla být mnohdy už jen stěží vytvářena jakkoli „řízenou“ improvizací a uchovávána pamětí tak dlouho, než byla zafixována notací.
Komponování a „klasikové“
Okolo roku 1200 tak přišel bez nadsázky epochální zlom: vzdělaným hudebníkům, soustředěným očividně v okruhu pařížské katedrály Notre Dame, se podařilo vymyslit způsob, jak zaznamenat hudební rytmus. Proč se tak stalo, nelze zcela jednoznačně říci. Byl to sám problém záznamu rytmu, záznamu časového průběhu hudby, který byl tak palčivý? Vždyť nepochybně už dlouho existovala hudba, která s rytmem počítala – zcela jistě světská píseň a taneční hudba. Jenže na těchto žánrech se oni vzdělaní hudebníci zpravidla příliš nepodíleli a také tu k jejich provozování bohatě stačila paměť.
Anebo tu spíše hrály roli ambice – v době vzhůru se vypínajících katedrál – vystavět i polyfonii výše, do tří až čtyř hlasů? Pak ovšem byla jejich přesná koordinace nutná, aby byl zajištěn jejich libozvučný průběh. A k tomu už paměť jistě nedostačovala. A nedostačovalo už ani improvizované (a později fixované) vytváření – bylo už nutné hudbu od samého začátku až do konce zapisovat a pak svěřit k provedení dalším vzdělaným hudebníkům.
Takto se vlastně zrodila „klasická hudba“ a její „mistři“. Klasická v tom smyslu, že její průběh byl přesně zaznamenán, že byl schopen přesného (autentického) znovuoživení a že se v písemné podobě mohl rozšiřovat i mimo úzký okruh jejich tvůrců. A hned se objevila jména autorů: mistr Leoninus (†1201), který vytvořil Velkou knihu organa, a mistr Perotinus, jenž v jeho díle pokračoval. Jejich skladby (ano, již bez uvozovek) v tehdejších pramenech jmény označeny ještě nebyly. Ale ještě na konci 13. století byli tito pánové citováni tak, jako dnes připomínáme „klasiky“. Od té doby se v dějinách polyfonie setkáme ještě s několika jmény, ale teprve na sklonku 14. století shrnul a sestavil své souborné dílo Guillaume de Machaut.