Ludwig Van Beethoven

Děd Ludwiga van Beethovena, původem z Flander, se stal někdy kolem roku 1733 dvorním hudebníkem v Bonnu. Byl jím i skladatelův otec Johann a měl jím nejspíš být i Beethoven třetí generace, po dědovi Ludwig, pokřtěný 17. prosince 1770. Datum narození neznáme, což přináší problémy organizátorům jubilejních oslav. Johann van Beethoven by se svým nadaným synkem rád napodobil příklad rodiny Mozartovy a předvedl světu nové zázračné dítě; neváhal dokonce „z reklamních důvodů“ osmiletému chlapci při jeho prvním veřejném vystoupení ubrat dva roky. Malému Ludwigovi však hudba místo radosti přinesla dril a cholerické výbuchy na alkoholu závislého otce. Až bonnský dvorní varhaník Christian Gottlieb Neefe (1748 – 1798) dokáže Ludwigovu muzikálnost opravdu ocenit, věnovat se mu a poskytnout mu slušné kompoziční základy.

Symfonie č. 5 c moll „Osudová“

Vstup symfonie je neobvyklý: pouhý motiv, torzo dřívějšího pomalého úvodu symfonie 18. století, se stal nosným tématem, ústřední myšlenkou celé symfonie. Žádná melodie, žádné široce založené téma, ale naléhavé zabušení tří osminek a jedné půlové noty s korunou, a ještě jedno, zopakované o tón níže. Už tyto první čtyři takty ukazují na Beethovenovu genialitu. Byla to troufalost, použít něco tak nicotného jako úvod symfonie? První zabušení nastupuje na lehkou dobu – předchází mu osminová pomlka. Pomlka vnáší očekávání, neklid.

Velké umělecké osobnosti ovlivňují svou dobu, mohou přispět ke změně vkusu, estetických, morálních a dokonce i politických názorů a jejich vliv přesahuje daleko do budoucnosti. Odkazem svého díla se však samy vydávají všanc: na to, jak se bude utvářet mínění o nich samých, vliv nemají.

Koncert pro housle a orchestr D dur op. 61

V době vzniku Houslového koncertu pracoval Beethoven na Páté symfonii a souvislost těchto dvou skladeb je zřejmá. Podle jedné z dobových zpráv dokončen těsně před premiérou, která se uskutečnila 23. prosince 1806, a sólista hrál prima vista. Prvním interpretem sólového partu byl Franz Clement (1780–1842), pro nějž byl koncert napsán. Clement byl kapelníkem divadla Na Vídeňce a velmi ceněným houslistou. Dobová kritika premiéry Beethovenova Houslového koncertu psala: „Zejména vítáme Klementovo [!] osvědčené umění a půvab, jeho energii a jistotu, s níž učinil housle svým otrokem...“. Beethoven využil v titulu koncertu houslistovo jméno ke slovní hříčce, nazval jej totiž Concerto par Clemenza pour Clement, tedy „z velkomyslnosti pro Clementa“. Nicméně oficiální věnování na prvním výtisku koncertu z roku 1808 zní na Stephana von Breuning (1774–1827), Beethovenova bonnského přítele, švagra Franze Wegelera.

Klavírní sonáta č. 8 c moll op. 13 „Patetická“

Sonátu č. 8 c moll z roku 1799 nazval Beethoven Grande Sonate pathétique –  „Velká patetická sonáta“. Věnoval ji jednomu ze svých mecenášů, knížeti Karlu Lichnowskému. Vedle sonáty Les Adieux op. 81a je to jediná Beethovenova sonáta, které dal jméno sám autor. Co však Beethoven přívlastkem „patetická“ skutečně rozuměl, nemůžeme s jistotou říci. Zdá se, že se zde vrátil ke vzpomínce na svého bonnského učitele Neefeho, v jehož skladbách nalezneme několikrát přednesový italský pokyn „patetico“ nebo německý „pathetisch“ vždy jako protiklad k „friedlich“ (mírný, smířlivý). Je to první Beethovenova sonáta, která je – ač má pouze tři věty – je označena jako „velká“. Chybí zde scherzo a celkový vážný charakter sonáty tím ještě podtržen.

Beethovenovi bylo 22 let, když v listopadu 1792 přesídlil do Vídně. Z rodného Bonnu odešel za Josephem Haydnem, aby u něj studoval. Později prý sice říkal, že si z Haydnových ponaučení mnoho neodnesl. Žák, který slibuje už v učňovských létech přerůst svého učitele, si přece málokdy uvědomuje, jak spolehlivý základ vlastně od „staromódního“ pedagoga dostal.

„Vezmi Vás čert, o té vaší morálce nechci nic vědět...“ Snadno bychom si za touto větou představili vyděděnce společnosti, dokonce zločince, který se odpírá podřizovat nejen jakýmkoli konvencím (nad jejichž původem a nutností nikdo z nás ani nepřemýšlí), ale i těm nejzákladnějším etickým zákonům, které při vší různosti náboženských a politických systémů zůstávají po celé dějiny lidstva stejné. A přesto je původcem těchto slov člověk, pro nějž právě etická stránka bytí byla nadevše. Jeho otázky a pokusy o odpovědi jsou roztroušeny v dopisech. Hlavně jsou však v jeho kompozičním díle. Řada jeho skladeb představuje jakýsi morální kodex dodnes: opera Fidelio, Třetí, Pátá, ale hlavně Devátá symfonie.

Během života Ludwiga van Beethovena vyměnila Evropa několikrát svoji podobu. Do roku 1789, tedy do Velké francouzské revoluce, vyhlížela zcela poklidně a vnitřně vyrovnaně. Tři roky poté, kdy začala francouzská revoluční armáda vítězit a přenášet do ostatní Evropy nejen ideály revoluce, ale i své revoluční – mnohdy brutální – manýry, byli Evropané živými svědky obrovského společenského zemětřesení, vyvracejícího starou společnost ze všech jejích kořenů. Sympatie k francouzské revoluci se rychle změnily v nenávist ke všemu francouzskému, ke všemu, co přicházelo z Paříže. Pojem „francouzství“ se stal pro lidi na přelomu 18. a 19. století skrytým synonymem pro královraždu a masové popravy nevinně odsouzených údajných nepřátel revoluce i pro pustošivá tažení Napoleonových armád. Po období dvacet let trvajícího strachu nastalo až příliš rychle uklidnění jako přirozená reakce na předchozí periodu válek a hrůz. Symbolem doby mnoha tváří se stala současníkům především postava francouzského generála, konzula, nakonec i císaře Napoleona Bonaparta. Naděje, s jakou byl jeho vzestup sledován, a posléze nenávist, s jakou byl on sám z Evropy vyobcován, jsou protipóly jedné a téže epochy. Pro mnohé, i pro Beethovena, zosobňoval sen o osvobození světa“. Ovšem jen do té doby, než uzavřel konkordát s papežem a sám se roku 1804 korunoval císařem.

S novým „věkem rozumu“, jehož kolébkou byla Francie, je neodmyslitelně spojena i jeho architektonická reflexe. Francie, svádějící v této době boj o politickou nezávislost a demokracii, byla zcela přirozeně přitahována ke klasické architektuře a ke všemu, co nějakým způsobem připomínalo ctnosti a vznešenost antiky. Avšak mnohem podstatnější a významnější nežli vlastní slohová proměna byl pohled na předměty především z hlediska jejich funkce v sociální a technické oblasti. Uvědomíme-li si, že vynálezem této doby je „stroj“ doktora Guillotina, konstrukce vycházející z technických možností doby, je zcela pochopitelný následující nástup především racionalismu, materialismu v oblasti vědeckého výzkumu a utilitarismu v architektuře.

Po svržení monarchie ve Francii byl na základě všeobecného volebního práva svolán Národní konvent a nastolena republika. Místo někdejších ministrů jmenovaných panovníkem byla zvolena výkonná rada odpovědná Konventu. Ministrem zahraničních věcí v radě se stal girondista Lebrun, ovšem značný vliv na zahraniční politiku měl Danton, zastávající ve výkonné radě funkci ministra spravedlnosti. Zahraniční politika Francie směřovala především k získání podpory za hranicemi země, maximálně byla podporována činnost zahraničních emigrantů, jejichž sympatie stály na straně girondistů. Ti spolu s Dantonem propagovali rozšíření revoluční Francie k Rýnu a Alpám, které považovali za „přirozené hranice“ své země. Vzdor všem dosaženým úspěchům však územní zisky nebyly ještě zajištěny.

Autoři textů:

Vlasta Reittererová
Jaromír Havlík
Ivana Ebelová

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 700

Email: info@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.