Robert Schumann
Robert Schumann
Začněme obligátně: Robert Schumann se narodil – anebo raději ne. Vždyť datum narození není důležité a každý je hned zapomene. Jisté je, že z perspektivy končícího tisíciletí se nám Schumann jeví jako dítě své doby par exellence. Byl však z těch, kteří se nenechají jen pasivně unášet proudem dějin, ale sami se chopí vesla, aby dali dění smysl a směr, který se jim jeví jako ušlechtilý. Malé idylické městečko zasazené doprostřed nádherné krajiny krušnohorského předhůří – takový byl saský Zwickau v roce 1810, kdy se zde knihkupci a nakladateli Augustu Schumannovi narodil syn Robert. Po svém otci zdědil lásku k literatuře a veškerým plodům ducha, talent ke psaní, kritický úsudek i organizační talent. Bohužel mu otec zanechal také velmi slabé nervy a sklon k duševní chorobě. (Všichni Robertovi sourozenci – tři bratři a sestra – zemřeli velmi mladí). V šesti letech dali rodiče malého Roberta učit na klavír k městskému varhaníkovi Kuntschovi. Brzy bylo zjevné, že v dítěti vězí velký hudební talent. Nejraději se u klavíru oddával „volnému fantazírování“. Jeho živelná hudebnost se nejlépe uplatnila poté, co s pomocí otce sestavil orchestr ze svých spolužáků z gymnázia, který sám od klavíru řídil. Ani ostatní vzdělání Robertovi rodiče nezanedbávali: už od sedmi let se učil latinu a v osmi přibral ještě francouzštinu a řečtinu.
Symfonie je jedním z vrcholných útvarů hudby a – podobně jako opera – nejvyšší skladatelskou ambicí. Ve třicátých letech 19. století došlo v německé hudbě ke generační výměně – dokládají to tyto letopočty: 1826 zemřel Carl Maria von Weber, rok nato Beethoven, rok po Beethovenovi Schubert. Symfonie vykrystalizovala v dokonalý tvar v díle tří klasiků – Haydna, Mozarta a Beethovena. Zvláště Beethovenových devět symfonií bylo pro skladatele následující etapy ideálním vzorem, nebylo však možné cokoli k tomuto dokonalému a uzavřenému dílu přidat. Nešlo zkrátka pokračovat v Beethovenových stopách. Skladatelé si také stále více uvědomovali slohový předěl, který se odehrál, a který hudbu předchozí epochy stále vzdaloval. Zatímco v klasické symfonii vše vyrůstá z hlavního tématu, které stojí na samém počátku – „v záhlaví“ každé první věty – a které je dominující myšlenkou, romantičtí autoři šli na věc poněkud jinak: účelem už nebylo vytvořit logickou strukturu, která se řídí harmonickými pravidly, ale cílem byl zvuk a nové harmonické vztahy. Dalším krokem na cestě k moderní hudbě byl vznik programní hudby – programní symfonie a symfonické básně. Ale to se ještě netýká našeho Roberta Schumanna, tvůrce čtyř symfonií. Svou první symfonii dokončil Schumann v únoru roku 1841. Práce šla velmi rychle a celé dílo dýchá optimismem a životní radostí. Protipólem k této klasicky vyvážené skladbě měla být temnější symfonie d moll – velká orchestrální fantazie s větami propojenými v jeden proud hudby. Partituru však znovu přepracoval v roce 1851 – změnil hlavně instrumentaci. Tak se pořadové číslo symfonie změnilo na č. 4 a jako druhá je uváděna Symfonie C dur op. 61.
V románu Flegeljahre spisovatele Jeana Paula, který se našel v Schumannově pozůstalosti, si majitel zatrhl tuto pasáž: „Maškarní ples je snad to nejvyšší, co hra poezie může ze života znázornit. Jako pro básníka jsou si všechny stavy a časy rovny a všechno vnější je jenom šat, všechno vnitřní však radost a zvuk, tak v plese přebásňují lidé sebe i svůj život. Wina odpověděla tiše a spěšně: „možná, že se vyšším bytostem jeví dějiny lidského rodu jenom jako delší plesové převlékání’.“ Idea maškarního plesu jako zrcadla lidského života, zdá se, prochází celou Schumannovou klavírní tvorbou. A nejen tvorbou – shodou okolností to bylo v den karnevalu, kdy se v roce 1854 vrhl do Rýna při pokusu o sebevraždu. Ačkoliv jen dvě díla se k tématu váží svým názvem (Karneval op. 9 a Vídeňský masopust op. 26), řada dalších tuto tematiku evokují aniž by se k ní přímo hlásila. Jsou to například Papillons, Tance Davidovců, Novellety, Kreisleriana, Fantastické kusy. Všechny tyto opusy spojuje taneční charakter a mimohudební významový podtext, ať formulovaný či nikoli.
Zvláštní shodou náhod byli tři příslušníci generace hudebních romantiků narození kolem roku 1810 – Felix Mendelssohn Bartholdy, Fryderyk Chopin a Robert Schumann – osudem předurčeni zemřít v poměrně mladém věku. Ale délka života naštěstí není přímo úměrná míře jeho naplnění. A tak tito mohykáni romantismu stačili v čase jim vyměřeném významně přetvořit – každý po svém – hudební realitu a její vnímání.
Bohatá a komplikovaná osobnost Roberta Schumanna si zaslouží zevrubný pohled z několika úhlů. Schumann - rozpolcený ve dvě postavy, jež pojmenoval Eusebius a Florestan; introvertní lyrik s panickou hrůzou ze společnosti, energický organizátor a vůdce, vtipný a neúprosný glosátor a kritik... Jeho povaha je zrovna tak zajímavá jako jeho dílo, které čítá na sto padesát opusů. Jedním z posledních je symbolicky Requiem, mše za zemřelé. Když je v roce 1853 komponoval, schylovalo se již k tragickému konci vleklé choroby, která jej dohnala k pokusu o sebevraždu a vedla k hospitalizaci v ústavu.
V 19. století se dal svět do nebývalého pohybu. Nejen z hlediska změn na politické scéně, ale i z hlediska proměn hospodářských a v souvislosti s nimi i obrovských změn souvisejících s dopravou a cestováním, v neposlední řadě pak i na poli vědy. Celý svět se mnohem zmenšil, rychlost, nové objevy, možnosti jejich bezprostřední praktické aplikace a široké využití se staly vzrušujícím fenoménem doby.
Více než tři desetiletí od vídeňského kongresu do konce revolučního kvasu 1848 – 1849 představují období plné rozporů a změn charakterizované na jedné straně restaurací – obnovením starých pořádků, na straně druhé snahou a úsilím o prosazení nových zvyklostí. Byla to nejen doba biedermeieru, pro níž byl příznačný poklidný a téměř idylický život maloměsta, ale zároveň doba stále intenzívnějšího politického sebeuvědomění obyvatelstva, doba „špiclování“, zatýkání a politických procesů.
