16. března 1840 byl pokřtěn syn učitele zpěvu a vlásenkáře Adolpha Bizeta (druhé povolání otcovo je ve většině životopisů zamlčeno, ale kdoví, která profese jej vlastně živila) a jeho manželky Aimée, která byla pianistkou. A byl tu ještě strýček Francois Delsarte, uznávaný učitel zpěvu. Hudební talent, jak se zdá, se v rodině očekával. V trojici vznešených jmen Alexandre César Léopold, pod kterými byl chlapec zapsán v matrice narozených, vidí ně-kteří životopisci napodobení několikanásobného křestního jména Mozartova. Chlapec se narodil 25. října 1838, ale jméno Georges, pod kterým se proslavil, dostal až při křtu, kdy mu bylo už sedmnáct měsíců. Sedm let strávil na pařížské konzervatoři, kde byl žákem Jacquese-Fromenthala Halévyho, autora jedné z nejslavnějších oper 19. století, „velké opery“ Židovka, a řady děl typu „opéra comique“ Také studoval jednoho z nejslavnějších francouzských operních autorů vůbec, Charlese Gounoda, mimo jiné autora oper Romeo a Julie a Faust a Markétka.
Na začátku byla symfonie
Jako sedmnáctiletý napsal Bizet první symfonii. Sám se k ní později moc neznal, byla dlouho považována za ztracenou a objevila se u soukromého majitele až roku 1933. Ten ji pak věnoval knihovně pařížské konzervatoře. O dva roky později byla symfonie poprvé uvedena v Basileji za řízení Felixe Weingartnera jako skutečné překvapení. Samozřejmě v ní slyšíme různé vlivy: zejména krajní věty nezapřou Mendelssohnův, ale ani Rossiniho vzor. Ale v druhé větě – zpěvném Adagiu s hobojovým sólem – se už vyskytuje zárodek jímavých melodií z Carmen.
Georges Bizet
Mladý Bizet se také pokoušel o operu: jeho prvotina měla pouze klavírní doprovod a byla určena k pobavení přátel. Druhý operní pokus už byl zveřejněn. Roku 1857 skladatel vyhrál Římskou cenu s jednoaktovkou Doktor zázrak (Le Docteur Miracle). Získání stipendia, které první místo v soutěži o Římskou cenu zaručovalo, znamenalo dvouletý studijní pobyt v Itálii. Když se Bizet vrátil do Paříže, dostal od Theatre-Lyrique zakázku na celovečerní operu. Tříaktová opera Lovci perel (Les pecheurs de perles) byla uvedena roku 1863. Už tady je zřejmá Bizetova záliba v exotických či jinak ozvláštněných námětech. Lovci perel se odehrávají na Cejlonu (dnes Srí Lanka), Ivan Hrozný (1865) v carském Rusku, Kráska z Perthu (La jolie fille de Perth) ve Skotsku a Džamilé v Egyptě. Vzorem tady byl jistě i Bizetův učitel Halévy, který také s oblibou vyhledával exotická prostředí dějů svých oper. Bizetovy opery obešly postupně všechna tři pařížská operní jeviště. Roku 1867 následovala – tentokrát v Opéře – premiéra Krásky z Perthu podle románu Waltera Scotta.
Dne 3. června 1868 se Georges Bizet oženil s Geneviéve Halévy, dcerou svého učitele. Žádné manželské skandály nevycházely najevo a manželství bylo pokládáno za šťastné a klidné. Ženy z rodu Halévy však měly značný sklon k depresím, navíc vyšly najevo spory mezi matkou a dcerou. Ty jistě nepřispívaly ani k duševní vyrovnanosti skladatelově. Šest let po svatbě došlo k rozkolu a manželé žili nějaký čas odděleně. Geneviévinu psychickou labilitu zdědil i jediný Bizetův syn Jacques narozen ý roku1872. Jako padesátiletý spáchal sebevraždu.
Cesta ke Carmen
Zatím však Bizetova prestiž stoupala. Roku 1870 se stal členem poroty, která rozhodovala o udělení Římské ceny. Roku 1871 mu zadala zakázku třetí pařížská scéna – Opéra comique, pro kterou napsal jednoaktovku Džamilé podle hry Alfreda de Musseta. V dalších letech vznikala téměř každý rok nějaká opera či opereta, ale řada jich zůstala nedokončených, nebo jen ve stádiu nápadu – mezi nimi i Esmeralda podle románu Chrám matky Boží v Paříži Victora Huga nebo Don Quijote podle Cervantese. Bizet napsal také deset orchestrálních skladeb, písně, církevní skladby. Práci mu však neustále ztěžovala přílišná sebekritičnost a nedůvěra ve vlastní schopnosti.
První polovina 19. století byla ve Francii zlatým obdobím opery. Její rozkvět nahradil do té doby vládnoucí operu italskou. Velká francouzská opera ovládla Evropu. Bez ní by se nezrodil ani slavný reformátor hudebního divadla Richard Wagner. Vyšel z ní, ale později se stal jejím velmi silným protihráčem. Zato druhá polovina století patřila ve Francii především literátům: Stendhal, Honoré de Balzac, Émile Zola i Alphonse Daudet byli chloubou francouzského romanopisectví. V hudbě však nástupci takového Gounoda, Meyerbeera a koneckonců i Adama nebo Aubera scházeli. O to větší byla úloha Georgese Bizeta, a snad to tak sám cítil.
V Německu šel mezitím za svým cílem – vytvořením moderního hudebního dramatu – Richard Wagner. Wagnerův stín dopadal až do Paříže. A Bizetově opeře Džamilé, která poprvé zazněla v květnu 1872, byl vyčten „wagnerovský“ vzor. Bizet nicméně dostal smlouvu na další operu. Tou se měla stát Carmen, Bizetovo poslední dílo vůbec. Je zvláštní, že literární Carmen, která se stala předlohou Bizetovy opery, byla i posledním dílem spisovatele Prospera Meriméa. Po jejím napsání roku 1845 se tento „literát imaginace“, jak se mu říkalo, nadobro odmlčel.
Arlésanka
Předtím však ještě vznikla scénická hudba ke hře Alphonse Daudeta Arlésanka (L’Arlésienne). Bizetova Arlésanka znamená jedno z největších nedorozumění hudebních dějin. Hudba, která byla maximálně spojená s životem dramatu a duševními stavy svých postav, žije kupodivu zcela nezávisle na nich na koncertních podiích. Stojí-li na programu, že se bude hrát Suita z Arlésanky, nestará se nikdo o to, „o čem“ vlastně hudba je. I to by pravděpodobně bylo pro Bizeta, který se v každém svém jevištním díle snažil hudbu ztotožnit s dramatem, velkým zklamáním.
Hudba byla napsána na podnět Bizetova starého známého, bývalého ředitele Theatre-Lyrique Léona Carvalha, který se musel po neúspěších s vedením velkého divadla spokojit s předměstským vaudevillem. I zde bylo ale jeho ctižádostí přicházet s vážnějšími kusy, ne jen bavit. Proto dal na repertoár Daudetovu Arlésanku a o scénickou hudbu požádal Bizeta. Hudba byla skvělá, ale obecenstvo na ni nebylo zvědavo. Koneckonců ani Daudetovo drama mu nekáplo do noty: bylo příliš vyprávěcí, málo se v něm dělo. Arlésanka zažila patnáct repríz. Bizetova hudba se však s úspěchem přestěhovala do koncertního sálu.
Alphonse Daudet (1840 – 1897) byl vedle Émila Zoly druhým nejvýznamnějším francouzským romanopiscem druhé poloviny 19. století. Proslavil se zejména svými humoristicko-satirickými romány o Tartarinovi z Tarasconu. Arlésanka rozhodně nepatřila k jeho nejlepším dílům. U jejího hodnocení pravidelně nalezneme poznámku, že k ní skvělou (rozkošnou, nezapomenutelnou) hudbu napsal Georges Bizet, jinak by se o ní autoři slovníkových hesel možná ani nezmiňovali.
Podobnost zápletky s Carmen je až nápadná. I tady přináší naivnímu venkovskému chlapci zkázu žena. Zajímavé je, že titulní postava, děvče z Arles, v kuse vůbec nevystupuje, v nepřítomnosti ale sehraje roli v osudu dvou mužů. Fréderi, který se do dívky z Arles zamiluje, se dozvídá, že mu stojí v cestě jiný: itifio. Na naléhání své matky se Fréderi své lásky vzdá a má se oženit s Vivette. V předvečer svatby se však s Mitifiem setká a rozvzpomene se na svou nešťastnou lásku. Féderiho se podaří zadržet, aby Mitifia nezabil. Nelze však zabránit, aby zhrzený Fréderi neobrátil zbraň sám proti sobě. Daudetovo drama velký úspěch nezaznamenalo, text stůně na jednotvárnost. Ale scény duševního utrpení dokázala neobyčejně výstižně podrtrhnout a zvýraznit Bizetova hudba.
V sezóně 1885 – 1886 se hrála Arlésanka (v češtině uvedena jako Arelatka) s Bizetovou hudbou i v pražském Národním divadle. Hodně se tehdy diskutovalo, zda má scénická hudba v činohrách vůbec nějaký smysl, jak ji vlastně posuzovat a co od ní očekávat. V případě Arlésanky-Arelatky se jednalo o šťastný případ, kdy se ukázalo, že „hudba může mluvené drama, třeba velmi málo významné, povznésti k jistému stupni obecné přízně a obliby“. O Daudetově dramatu neztratila kritika mnoho slov (ostatně se hra dočkala jen čtyř představení), zato Bizetově hudbě věnovala podrobný referát. Zvláštností hodnou povšimnutí bylo užití melodramu „báječné krásy“. (V Čechách nastala pro melodram pravá chvíle: český skladatel Zdeněk Fibich už měl v té době několik koncertních melodramů a roku 1890 se uskutečnila premiéra jeho scénického melodramu Námluvy Pelopovy, první části jeho trilogie Hippodamie). Exotický půvab Carmen je patrný i v Arlésance. Bizet oplýval melodickou invencí, pracoval s nápaditou harmonií a byl skvělým instrumentátorem. Jako jeden z prvních použil v symfonické partituře saxofon. Ale vrcholná chvíle pro Bizetoao mistrovství měla teprve přijít.
Z Carmen Prospera Meriméa
„Zatímco jsem se skrýval v Granadě, konaly se tam býčí zápasy a Carmen na ně chodila. Když se vracela, mluvila často o velmi obratném picadorovi jménem Lucas... ‘V Cordóbě je slavnost, jdu se tam podívat...,’ řekla mi jednoho dne. Nechal jsem ji odejít. Ale pak ve mně krev vzkypěla a letím jako blázen do arény... Lucas se hned při prvním býku naparoval, jak jsem předvídal. Vytrhl býku kokardu a přinesl ji Carmen, která si ji hned připnula do vlasů... Odešel jsem a čekal celý večer a část noci. K druhé hodině ráno se Carmen vrátila a byla trochu překvapená, když mě viděla... ‘Poslyš, na všecko zapomenu. Slovem se o ničem nezmíním. Ale jedno mi přísahej: že se mnou odjedeš do Ameriky a že tam dáš pokoj.’ ‘Ne,’ řekla trucovitě. ‘Mně je tu dobře.’ ‘To proto, že tu máš Lucase... Nemám chuť zabíjet všechny tvé milence: zabiju tebe!’ Upřela na mne svůj divoký pohled: ‘Vždycky jsem si myslela, že mě zabiješ. Je mi to souzeno.’ ‘Carmencito, ty už mě nemáš ráda?’, zeptal jsem se jí. Neodpověděla. Seděla se skříženýma nohama na rohoži a prstem dělala po zemi čáry.
Bodl jsem ji dvakrát. Stál jsem nad mrtvolou celý zničený dobrou hodinu. Pak jsem si vzpomněl, jak mi říkávala, že by chtěla být pochována v lese. Nožem jsem vyhloubil hrob a položil ji do něho. Potom jsem vsedl na koně a odcválal do Córdoby a na první strážnici jsem se udal.“
Ilustrace Carmen, která vyšla v roce 1875 ve francouzském satirickém týdeníku Journal Amusant
Carmen opravdu žila. Spisovatel a novinář Prosper Merimée (1803 – 1870) se s příběhem seznámil z vyprávění své přítelkyně, hraběnky de Montijo. Kterýsi její příbuzný kdysi vzplanul láskou k dělnici z továrny na tabák. A přibližně v této době byl nějaký zběh odsouzen k smrti. Jako dobrý fabulátor propojil Merimée několik motivů. Pravá Carmen byla Španělka, ale Merimée, který studoval zvyky a obyčeje cikánského etnika, jí propůjčil cikánskou krev a temperament. Merimée jako mladý novinář sám dvakrát Španělsko navštívil. Francouzské romantické umělce lákalo Španělsko svou zvláštní exotičností. Merimée dával později dokonce k dobru historku, že sám navštívil ve věznici „svého“ k smrti odsouzeného Josého. Toto tvrzení se ovšem nedá dokázat a nejspíš bude trošičku „reklamním trikem“ spisovatelovým. Nicméně ono vězení ve španělské Seville stojí dodnes. Je to totéž vězení, v němž napsal Miguel de Cervantes svého slavného Dona Quijota. I budova továrny, ve které Carmen pracovala, ještě stojí – dnes je to budova sevillské univerzity. A dokonce existuje i „kádrový materiál“ dělnice, která roku 1827 ve rvačce zranila svou kolegyni a byla s okamžitou platností propuštěna.
Naděje a zklamání
Partitura Carmen byla dokončena na jaře 1874, ale na premiéru se ještě rok čekalo. Docházelo k různým průtahům, premiéra byla několikrát odložena, potíže byly i s hlavní představitelkou. Célestine Galli-Marié, která se uvolila Carmen hrát (když původně vyhlédnutá představitelka Maria Roze roli kvůli tragickému vyústění odmítla), vyžadovala na skladateli různé úpravy – především nějaké pořádné hudební číslo. Je paradoxní, že jí vlastně vděčíme za nejslavnější píseň Carmen, slavnou Habanéru, která ovšem – není od Bizeta. Skladatel sice nabídl zpěvačce několik melodií, ta však nebyla s žádnou spokojená. Bizet nakonec navštívil knihovnu pařížské konzervatoře a prostudoval sbírku španělských písní. Narazil na skladatele Sébastiana Yradiera (1809 – 1865) a jeho píseň El Arreglito (což znamená Zasnoubení). Bizet si ovšem možná myslel, že se jedná o pravou španělskou lidovou píseň. Kdyby ve sbírce listoval ještě o několik stránek dál, narazil by na jinou Yradierovu píseň: La Paloma.
Célestine Galli-Marié byla konečně spokojena, ale jeden ústupek si vyžádal další. I slavný vstup toreadora totiž vznikl vlastně z donucení. Bizet původně žádnou takzvanou vstupní píseň pro své postavy nechtěl, ale vzdálit se od navyklých operních schémat znamenalo ohrozit uvedení opery. Děj se odehrává ve Španělsku, ale Bizet se nesnažil napodobovat španělský folklór. A Španělsko ani nikdy neviděl. Kromě Habanéry však přece jen přijal do své opery ještě jeden španělský zdroj: předehru ke čtvrtému dějství si „vypůjčil“ od španělského skladatele a tenoristy Manuela Garcíi (1775 – 1832). García se narodil v Seville a zemřel v Paříži – snad byla jeho melodie pro Bizeta potvrzením charakteristického koloritu Sevilly.
Dne 3. března 1875 došlo konečně k premiéře. Přesně o dva měsíce později, v den třiatřicáté reprízy zpočátku chladně přijaté a později stále zvědavěji navštěvované Carmen, zemřel osmatřicetiletý Bizet na srdeční kolaps, který byl důsledkem hnisavého krčního zánětu. Po padesáté repríze zmizela Carmen z pařížského repertoáru.
Vítězné tažení
Neúspěch premiéry byl možná později trochu zveličován. Bizetova smrt se uváděla do souvislosti se zklamáním z neúspěchu. Nemusela mít ale s vlažným přijetím premiéry bezprostřední souvislost. Carmen se přece hrála a začátkem května Bizet uzavřel smlouvu s ředitelstvím vídeňské Dvorní opery. Ta ovšem žádala, aby Carmen byla zbavena mluvených dialogů, které měly být nahrazeny recitativy. Bizet úpravu přislíbil, ale už ji nemohl uskutečnit. Provedl ji jeho přítel Ernest Guiraud. V této podobě měla Carmen premiéru ve Vídni 23. října 1875 a tak se hraje dodnes. Původní verze s dialogy byla roku 1930 vzkříšena a od té doby je také občas uváděna.
Během několika málo let po svém slavném návratu na scénu roku 1883 si Carmen získala diváky v Bruselu, Antverpách a Budapešti (1876), Sankt Petersburgu, Stockholmu, Londýně, Dublinu, New Yorku a Philadelphii (1878), Melbourne a Neapoli (1879), Hamburku, Berlíně a Ženevě (1880). Roku 1880 byla poprvé hrána – německy – i v Praze, o čtyři roky později ji v překladu Elišky Krásnohorské uvedlo Národní divadlo. I v Praze znamenala senzaci. První českou Carmen byla Irma Reichová, v několika reprízách vystoupila italská primadona Emma Turolla, prvním Donem José byl Antonín Vávra, Micaelu zpívala Marie Laušmannová, Escamilla František Hynek, který českou premiéru také režíroval. Vynikající Carmen byla Emma Destinnová, která v Praze v této roli hostovala v letech 1901 a 1908.
Od onoho roku 1883, kdy se Carmen v pařížské Komické opeře znovu objevila, začala její skutečná sláva. Za sedm let už měla za sebou pět set repríz, 23. prosince 1904 se na této scéně dávala po tisící. Carmen se hrála a hrajei v holandštině, dánštině, ruštině, chorvatštině, slovinštině, bulharštině, litevštině, hebrejštině, japonštině a dalších jazycích.