Orlando di Lasso
Nizozemská provincie Hainaut, která se rozkládala na území dnešní jižní Belgie a severní Francie, se v hudebním světě proslavila jako rodný kraj mnoha významných renesančních skladatelů. Když se roku 1532 ve městě Mons narodil chlapec jménem Roland de Latre, jistě nikdo netušil, co všechno mu sudičky nad kolébkou daly do vínku. Hudebním nadáním v žádném případě nešetřily. Až do dvanáctého roku života nemáme o Rolandovi žádné ověřené informace. Možná byl zpěváčkem v kostele sv. Mikuláše, možná ne. Dodnes se ovšem dochovala legenda, podle které měl tak krásný hlas, kvůli němuž jej jacísi obdivovatelé několikrát unesli.
Francouzské chansony
Bonjour mon coeur
Básník skládá poklonu kráse své milé. Text je zhudebněn homofonně.
Si je suis brun
Básník objasňuje, že kdyby zhnědl a jeho kůže ztmavla, je to proto, že jej zvnějšku spaluje Phoebus a zevnitř Cupido (láska). Šlehání plamenů znázorňuje imitační polyfonie.
Orlando di Lasso i Giovanni Pierluigi da Palestrina byli za svého života mužové slavní a vážení, dosáhli postavení, jaké jim mnozí jejich současníci mohli jen tiše závidět, a stali se určitými symboly hudby vrcholné renesance. Poněkud zjednodušující výklady je staví do jakéhosi protikladu, přestože oni sami tak ve druhé polovině 16. století určitě chápáni nebyli. Jak by také mohli, když jejich působiště od sebe dělil alpský masív a půlka Itálie? Palestrina žil a tvořil v Římě, Lasso se po sbírání zkušeností v Itálii usadil v Mnichově. Snad jedinou okolností, která nám obě osobnosti staví do přímé souvislosti, je místo kapelníka kostela sv. Jana v římské čtvrti Laterán. Tento post několik let zastával mladý Lasso, po odchodu do Německa jej vystřídal Palestrina.
Patnácté a šestnácté století byly ve znamení volání po obnově církve. Kritika zaznívala nejen z kruhů laických, ale především z řad duchovních a požadavek církevní reformy tvořil jeden z hlavních bodů již na koncilech v Kostnici (1414 – 1418) a v Basileji (1471). O částečných pokusech o reformy lze hovořit i u „renesančních papežů“ Alexandra VI. a Julia II.