Symfonie je jedním z vrcholných útvarů hudby a – podobně jako opera – nejvyšší skladatelskou ambicí. Ve třicátých letech 19. století došlo v německé hudbě ke generační výměně – dokládají to tyto letopočty: 1826 zemřel Carl Maria von Weber, rok nato Beethoven, rok po Beethovenovi Schubert. Symfonie vykrystalizovala v dokonalý tvar v díle tří klasiků – Haydna, Mozarta a Beethovena. Zvláště Beethovenových devět symfonií bylo pro skladatele následující etapy ideálním vzorem, nebylo však možné cokoli k tomuto dokonalému a uzavřenému dílu přidat. Nešlo zkrátka pokračovat v Beethovenových stopách. Skladatelé si také stále více uvědomovali slohový předěl, který se odehrál, a který hudbu předchozí epochy stále vzdaloval. Zatímco v klasické symfonii vše vyrůstá z hlavního tématu, které stojí na samém počátku – „v záhlaví“ každé první věty – a které je dominující myšlenkou, romantičtí autoři šli na věc poněkud jinak: účelem už nebylo vytvořit logickou strukturu, která se řídí harmonickými pravidly, ale cílem byl zvuk a nové harmonické vztahy. Dalším krokem na cestě k moderní hudbě byl vznik programní hudby – programní symfonie a symfonické básně. Ale to se ještě netýká našeho Roberta Schumanna, tvůrce čtyř symfonií. Svou první symfonii dokončil Schumann v únoru roku 1841. Práce šla velmi rychle a celé dílo dýchá optimismem a životní radostí. Protipólem k této klasicky vyvážené skladbě měla být temnější symfonie d moll – velká orchestrální fantazie s větami propojenými v jeden proud hudby. Partituru však znovu přepracoval v roce 1851 – změnil hlavně instrumentaci. Tak se pořadové číslo symfonie změnilo na č. 4 a jako druhá je uváděna Symfonie C dur op. 61.
Symfonie č. 2 C dur
1. věta: Sostenuto assai – Allegro ma non troppo
Hlavní myšlenkou pomalého úvodu je ryze romantický motiv, přednesený nejprve pianissimo v žestích za temného podbarvování smyčců. Hudba kráčející zatěžkaným krokem se pozvolna jakoby rozšiřuje a vylévá z břehů, zrychluje se tempo a přidává se úderný tečkovaný rytmus, až vše posléze vyústí do Allegra. Věta je postavena na sonátovém principu; všechna tři témata v expozici jsou si ale svým charakterem tak blízká, že při poslechu rychlé části splývají v jeden souvislý proud hudby. Až v průběhu provedení prochází hlavní allegrové téma nejrůznějšími podobami, v neustálém směřování vpřed a v tonální neukotvenosti je cítit neklid, hledání... Schumannovi podle jeho vlastních slov připomínalo dílo „temnou dobu“ nemoci. Repríza má tentýž obrys jako expozice, ale v místě, kde by měl být konec, Schumann náhle naznačí jakoby druhé provedení, které vyústí v monumentální závěrečnou kodu.
2. věta: Scherzo: Allegro vivace
Druhá věta je postavená na rytmu, uhánějícím perpetuu mobile smyčců přerušeném dvěma trii: první v hravých triolách, druhé je lyričtější. Hlavní nepokojná myšlenka však převládne a v závěrečné kodě ještě zrychlí do maximálně možného tempa.
3. věta: Adagio espressivo
Působivý a žádoucí kontrast, hluboké spočinutí znamená třetí část, Adagio espressivo. Smyčce hned v úvodu přinášejí hlavní myšlenku, která svými velkými intervaly probouzí zvlášť naléhavou touhu. Téma ještě doznívá ve smyčcích a už je převezmou dřevěné dechové nástroje – hoboj a fagot. Věta plyne ve velebné atmosféře, jednotlivé nástrojové skupiny si předávají úryvky tématu.
4. věta: Allegro molto vivace
Čtvrtá věta je syntézou, která v sobě zahrnuje motiv z první věty, téma Adagia (poprvé ve violoncellech) a po generální pauze téma Beethovenovy písně Vzdálené milé. Finále je usmiřující katarzí smiřující všechny po prožitém utrpení. Symfonie C dur měla svou premiéru 5. listopadu 1846 pod Mendelssohnovým vedením v lipském Gewandhausu.
Symfonie č. 4 d moll
Nyní se vraťme k symfonii, která si kvůli pozdějšímu přepracování vysloužila opusové číslo 120.
1. věta: Ziemlich langsam – Lebhaft a 2. věta: Romanze: Ziemlich langsam (attacca)
První věta přichází poznenáhlu pomalým úvodem, který svou pochmurnou náladou předznamenává vyznění celku. Hlavní téma v rychlém tempu ve smyčcích má zase charakter dravého proudu, který se neustále žene vpřed. Věta má opět sonátovou formu. Provedení přináší kromě zpracování hlavního tématu pochodovou myšlenku. Krátké zamyšlení nad lyrickým tématem je několikrát náhle přerušeno nervózními šestnáctinami ve smyčcích, v závěru ale zazní v plné síle. Přechod na pomalou větu je náhlý: po prodlevě se objeví myšlenka připomínající tklivý lidový nápěv v nádherné a zvláštní kombinaci hoboje a viloncella. Je provázena hudbou introdukce. Protějšek k jeho smutné náladě staví ozdobná triolová melodie v sólových houslích v durové tónině.
3. věta: Scherzo: Lebhaft
Scherzo není v tomto případě ani žertovné, ani taneční – pokračuje v napjaté atmosféře počátku. Hlavní téma je těžkopádně rozhodné. Trio vnese do hudby trochu klidu a jakési lenivé vlídnosti.
4. věta: Langsam – Lebhaft
Finále přichází po špičkách: nesměle se ozve téma první části, ale tak zpomalené, že je těžko rozpoznáme. Poslední, rychlá část symfonie uplatňuje myšlenky, které v průběhu zazněly, například pochodovou myšlenku první věty a svou durovou tóninou jako by obracela všechno zlé v dobré. Symfonie svou prokomponovaností posouvá vývoj tohoto žánru dále, Liszt jej později dovedl až ke svým jednovětým, monotematickým symfoniím.