Preludium k faunovu odpoledni
Tato symfonická báseň inspirovaná dílem Stephana Mallarmé a byla dokončena v roce 1894. Je to pozoruhodná skladba, která se stala doslova revoluční ve svém zvuku. Zvuk a barva jsou podstatou hudby, melodie, harmonie a rytmus se zde dostávají do pozadí. Hudba lehounká a vzdušná jako duha vyjadřuje Fauna – pohanského boha, který má hlavu muže, ale tělo kozla – hrajícího na píšťalu. Faun leží v horkém letním odpoledni a z odpočinku ho vyrušují jen pobíhající nymfy. To vše je přeneseno do jemné, lehké a sladké zvukové sféry. Skladbu uvozuje sólová flétna ve velmi mírném tempu. Tato melodie svou chromatickou podstatou ruší předznamenanou tóninu a je též prostá jakéhokoli jasného a přehledného rytmu. Navozuje iluzi improvizace – komu by se zde nevybavil zasněný Faun hrající na flétnu?
Tato myšlenka dostává v průběhu skladby nové výrazové odstíny a je různě obměňována. Když doznívá poprvé, přidávají se k ní na závěr fráze hoboje, klarinety, lesní rohy a harfy v slabounké dynamice. Faunova melodie plyne orchestrem jako mlhou, a vynoří se opět ve flétně doprovázené smyčci. Zanedlouho nastoupí nová melodie v hoboji. Skladba začne nabývat na síle, přesto stále zůstává ve snovém exotickém oparu. Do již uklidněného proudu hudby zazní opět faunova melodie, tentokrát o tercii výš. Zahajuje dozpěv, který postupně ztrácí na síle, až zhasne úplně.
Nokturna
Tři orchestrální skladby z let 1897 – 1899 předvádějí večerní nálady s názvy Oblaka, Slavnost a Sirény. Debussy zde vychází z inspirace impresionistickými plátny amerického malíře Jamese Whistlera. Práce měla korespondovat s malířovým pokusem získat všechny možné kombinace obsažené v jedné barvě. Debussy se tu snaží předvést tři různé pohledy na přírodu za soumraku, kde nejdůležitější složkou je světlo a dojem. Ke všem třem skladbám je připojeno slovní vysvětlení.
„Oblaka: je to neměnný vzhled oblohy s pomalým, vážným a melancholickým pohybem oblak, obraz končí v šedivých tónech, jemně protkaných bělobou.“ Skladba je celá v pomalém tempu. Začíná pravidelným rytmickým pohybem v 6/4 taktu, kde se plynule mění harmonie.
Poprvé je toto téma uvedeno ve dřevech a podruhé ve smyčcích. Znovu se pak v této podobě objeví v dechových hlasech se sólovým violoncellem a je dále znovu barevně odstínováno. „Slavnost: je to pohyb, tančící rytmus uprostřed noční slavnosti.“ Vše se raduje, hemží, kmitá, skladba začíná nastolením ostrého rytmu v houslích. Tento běh je přerušen oslnivou vidinou průvodu, který pochoduje za zvuku trubek. Tento pochod postupně nabírá na síle, až se po hrozivém sestupu žesťů opět navrátí ruch zábavy, který všechno pohltí.
„Sirény: je to moře a jeho nekonečný pohyb, pak se ozve, usměje a míjí mezi vlnami postříbřenými lunou tajemný zpěv Sirén.“ Zde si Debussy přibral k orchestru ženský sbor, aby vyjádřil svůdnou i melancholickou scenérii. S hlasy je tu však zacházeno jako s nástroji, beze slov doplňují a rozšiřují barevnost orchestru. Na začátku skladby jen opakují po nástrojích, za chvíli se však samy bolestně rozezpívají. Po čase, za zvuku harfy, fléten, dřev a smyčců, se Sirény naposledy hlasitěji ozvou, než ztichnou a zmizí.
Moře
Na této velkolepé orchestrální skladbě z roku 1905 není znát nic z momentální Debussyho životní situace. Ve třech dílech Debussy ukazuje moře v různých dobách dne a předvádí jeho krásu i sílu. Celé dílo je mistrovsky instrumentaováno. Hudba, zdánlivě tak nejasná, se blíží obvyklé formě mnohem víc než předchozí skladby. Tři skici připomínají sonátovou formu, rondo a volnou fantazii. Setkáváme se zde i s návratem některých myšlenek, které dílo prostupují. Melodické linie jsou delší a v rytmu výraznější. Přesto dílo při premiéře propadlo a trvalo mnoho let, než se stalo běžnou součástí repertoáru.
První část: Od jitra do poledne na moři
Obraz letní pohody – jakoby znázorňoval lehký vánek, který čeří vodu. Hned na začátku se ozve rytmus ve violoncellech, který se pak vrací častěji i v jiných nástrojích. Z jitřní nálady se pomalu vynoří hlavní motiv trubek a anglického rohu. Orchestr se rozšumí, do ruchu dřev a smyčců se vmísí trubka s dusítkem a plocha této vstupní části končí v pianissimu. Další díl je vzrušenější a velmi rytmizovaný. Začíná ve violoncellech. Rychlé běhy smyčců pozvolna brzdí pianový motivek anglického rohu a trubek. Přecházíme do mírného tempa s tesknou melodií anglického rohu. K závěru se však rytmus i dynamika náhle oživí, jako by náhle vyšlehla z hlubin klidného moře obrovská vlna.
Druhá část: Hra vln
Jde v podstatě o scherzo. Je to věta velice hravá, plná zvukomalby. Hned v počátku nám harfa naznačuje šplouchnutí vln, stejně jako chromatika, která prostupuje celé dílo. Po úvodu začíná vlastní „hra“, ozývá se zde motivek v anglickém rohu, odpoví mu druhý motiv v houslích. Dovádivě se stíhají, v bohatém zvukovém proudu vystupuje řada melodií. Orchestr se po silnějším nárazu dynamiky stáhne, ale opět se vynořují drobné melodické úryvky, často v triolovém rytmu – například v klarinetech nebo v houslích. Vír se stupňuje, až se vlna přehoupne do výšky a sklouzává měkkou melodií ve dřevech. V pianissimu se hra rozplývá v nic.
Třetí část: Rozhovor větru s mořem
Tempo třetí části je živé a bouřlivé. Věta začíná opět v mlze pianissima se vzestupnými hrozivými motivky v basech. Do tlumeného tremola smyčců zazní rázně trubka. Rozproudí se běhy smyčců, ale jsou přibržděny výraznou melodií v hoboji. Melodie pak odezní v odlivu dynamiky. Do rychlého víru smyčců pak vpadnou rázně pozouny. Proud se uklidňuje, flétna s hobojem spolu rozmlouvají, jejich myšlenka je rozvíjena do konce skladby. Živý dovětek vyústí do akordu celého orchestru ve fortissimu.