La Messe de Nostre Dame
Až do časů Machautových bylo zhudebňování textů mešního ordinaria poměrně vzácné: starobylé organální útvary, později pak pár (menzurálně komponovaných) částí a „cyklů“, jež však byly jen sestaveny dohromady z anonymních, stylově často velmi odlišných částí.
Machautova Mše o Panně Marii je tak nejstarším dochovaným menším cyklem v pravém slova smyslu. Přes řadu protichůdných názorů, které se v muzikologii tradovaly, se jeví nejpravděpodobnějším, že mše vznikla v pozdním věku svého autora. Rozhodně nebyla přijata liturgicky neudržitelná domněnka, že byla složena ke korunovaci krále Karla V. v roce 1364. Mnohem pravděpodobnější je představa, že mše je nejen hlubokým vyznáním úcty k Panně Marii, jež ovládala celé 14. století, ale také bilancí pohnutého života skladatelova, jeho voláním po klidu a míru v bouřlivých letech stoleté války, jež v roce 1359 dospěla až k Remeši, Machautově azylu stáří. Zdá se, že právě tato mše měla být – podle Machautova přání zajištěného odkazem značné sumy peněz – prováděna každou sobotu jakožto upomínka na jeho působení (a také působení jeho bratra Jana) v remešské katedrále Panny Marie. (Doklad tohoto odkazu je znám ještě z roku 1411, tradice kostela jej připomínají dokonce až do 18. století.)
Kompozice cyklu je vynalézavě promyšlena. Části se stručným textem (tj. Kyrie, Sanctus, Agnus Dei, Ite missa est) jsou koncipovány v zásadě jako melismatická, „ariózní“ izorytmická moteta, kdežto části s rozsáhlými texty (tj. Gloria, Credo) Machaut profiluje jako důraznější, epicky „recitativní“ konduktus. Ve svém celku je nicméně Machautova mše nadčasovým tvůrčím činem: nelze ji „rozebrat“ na moteta, kondukty či písně jeho doby, nelze ji bezezbytku odvodit z dobových pravidel a forem polyfonní tvorby. Představuje snad prvé individuální „opus perfectum et absolutum“ evropské hudby.
Kyrie
V tenoru zní melodie chorálního Kyrie Cunctipotens genitor Deus. Poznamenejme, že chorální melodie užité Machautem v jeho mši se nepatrně odlišují od oficiálního znění. V tom se zračí určitá (mírná) lokální variabilita chorálu ve středověku, ale co je důležitější: důkladná analýza zjistila, že Machautovy chorální předlohy jsou typické pro remešskou arcidiecézi.
Gloria
Úvodní slova samozřejmě zpívá kněz (celebrant). Hned nato následující pasáž „et in terra pax“ („a na zemi mír“) je zhudebněna nápadně dlouze drženými souzvuky. Tato rétorická figura (takzvaná noema) měla zvýraznit příslušná slova. Zde je tedy akcentován „mír na zemi“, později pak „Ježíši Kriste“ („Iesu Christe“). V této i v další části autor pružně střídá dvoudobou metriku s třídobou a dovedně proplétá motivky dvou vrchních hlasů – vzniká tak vlastně jakýsi „virtuální soprán“, což pouhým poslechem nelze odhalit.
Credo
V jinak živém rytmickém průběhu opět autor zvýrazní noemou slova o narození Ježíše Krista „z Panny Marie“ („ex Maria virgine“). Závěrečné Amen je vystavěno izorytmicky.
Sanctus
Izorytmie vládne nejen v tenoru (kromě trojího „Sanctus“ na začátku), ale pozorný posluchač může postřehnout i řadu „živých“ izorytmických motivků ve vrchních hlasech (triplu a motetu).
Agnus Dei
Kromě tří zvolání „Agnus Dei“ vládne izorytmická technika.
Ite missa est
Později zřídka zhudebňovaná část mše. Machaut zvolil izorytmickou větu.
Le Voir Dit
Pravdivá rozprava Guillauma de Machaut snad vznikla v letech 1361 – 1365 a vrhá velmi zajímavé světlo do intimního života stárnoucího skladatele. Osloven obdivovatelkou své poezie a hudby, devatenáctiletou dívkou Péronne d’’Armentieres, vyměňoval si s ní dopisy, posílal jí skladby, které ona oceňovala tu bez výhrad, tu mírně kriticky. Vyznával se jí ze svých pocitů, komentoval svůj způsob tvoření, setkal se s ní, nakonec rozešel... Je to všechno pravda? Současní badatelé o tom pochybují a považují tuto „pravdivou rozpravu“ za fikci, za předchůdce žánru „román v dopisech“, který kvetl ve Francii ještě v 17. – 19. století.
Ať tak či onak, písně vložené do této „korespondence“ patří mezi nejkrásnější ukázky žánru, který bezpochyby Machauta proslavil nejvíce. Příběh naznačuje ostatně jednu z možností, jak byla kurtoazní píseň v této době šířena, prováděna, posuzována. Je tedy vlastně pravdivý!
Ballade 32: Plourez dames
Text patří mezi bolestné básně:
„Plačte, ó paní, nad svou služebnicí,
jež srdcem i touhou patřila vám
a každým činem chtěla vysloužit si
úctu vás všech, jimž žehná nebes Pán.
Oblecte, prosím, černý šat,
mám bledou tvář, do srdce stín mi pad
a sotva uniknu dnes smrti líté,
jestliže Bůh a vy mě nespasíte."
Ballade 33: Nes qu’on porroit
Píseň začíná takřka stejně jako předchozí. Ta však má na druhé době druhého taktu zvláštní souzvuk (moderně: lydický sextakord), který vskutku působí zjitřeně, bolestně. V této baladě naopak vládne radostné „C dur“. O dur-moll neměl Machaut ani ponětí, tak jako i další dvě staletí byly tyto pojmy neznámé. Ale hudebníci asi leccos tušili... Proto ten jasný toužebný tón!
„Tak jako nelze hvězdy spočítat,
byť nejjasněji nám září nad hlavou,
... tak není možné také vyjádřit
velikost touhy mé znovu vás zřít.“
Rondeau 4: Sans cuer dolens
„Bez srdce a v bolesti vás opouštím,
až do návratu budu bez radosti
...nevím kam jít
a proto ta lítost, bolest a slzy...“
Machaut tu vskutku vzdychá sestupnými motivy s tečkovaným rytmem.
Lai 13: Le lay de bonne esperance
V Machautově době byla lai již poměrně zastaralá forma, ale svým melodickým bohatstvím dokázal skladatel tyto předlouhé zpěvy, jako zrozené pro dlouhé zimní večery, ozvláštnit a zživotnit i tuto píseň o dobré Naději pro všechny, kteří milují.
Rondeau 18: Puis qu’en oubli
Beznadějná melancholie a pocity zmaru:
„Protože jste na mne zapomněl, sladký příteli,
říkám sbohem vší radosti a životu v lásce...“
Je to dopis ženy muži, muž si jej čte (zpívá – – hlubokým hlasem). Stručné dva hudební úseky jsou melodicky velmi podobné, ale prvý končí na onom „bolestném akordu“, druhý na „mollovém“ souzvuku. Zde si moderní člověk nemůže pomoci, aby neslyšel dvoudílnou formu v g moll.
Rondeau 17: Dis et sept cinq
Zbásněné číslice jsou anagramem jména Péronne: 17-5-13-14-15 (s přesmyčkou: R-E-N-O-P). Ale tato čísla jsou šťastná:
„zapálila ve mně lásku
...její krása je cennější nade vše...“
Také hudba je radostná v machautovském stylu a vyznění.